Díl II. - část 204

Pamětní kniha obce Chrášťany

Díl II. (1940-1945)

Gregor Václav, prvý kronikář, rolník čp. 81

Rok 1945

Němci byli jak „zařezaní“, všecko dovolili. Měli tak nařízeno od předem jmenovaného Němce – Feldwebla. Bylo to dobré, že také oni poddůstojníci byli pohoštěni u pisatele tohoto Gregora Václava, kronikáře. A když při dobré večeři se poddůstojníci rozhovořili o nastalé situaci na bojištích a když se onen Oberfeldwebel zeptal hostitele, co myslí, zda Němci tuto válku vyhrají, dostal břitkou odpověď: „Habet Ihr schon lange alles verspielt!“ Podíval se jeden na druhého, zbledli a bylo po rozumu.

My, celá obec, vyprovodili jsme naše zajatce daleko za obec. Bylo na prvý pohled vidět, že zajatci u nás, mezi námi, okřáli. Šli veseleji, smích na rtech. Byl mezi nimi učitel, který jménem všech zajatců srdečně za pohoštění a za naši pozornost k nim děkoval. Uměl dosti dobře česky mluvit, naučil se již zde v zajetí. Napsal si do knížky naši adresu, i obce naší, a prý až se navrátí domů, do Ruska, že nám bude psát, že toto bude hlásit jejich úřadům, že jsme jich mnoho zachránili od smrti hladem. A při loučení se velmi rozplakal, děkoval stále a stále za tak krásné pohoštění. Pisatel této knihy jej znovu požádal, by nám psal, by pozdravoval od nás doma své milé a on ujišťoval, že určitě psát bude. Hovor se dál s učitelem, zajatcem, česky. Odtáhli, museli, nám všem bylo teskno, smutno po nich. Litovali jsme je všichni… ta jejich zkouška… to jejich utrpení… A nepsal, nepřijeli již domů, byli všichni zákeřně postříleni a pohřbeni ve společné šachtě u hranic bavorských, za několik dnů, co od nás odjeli. Což to nebyli lidé?

Nový transport zajatců. A již zase byl hlášen nový transport zajatců. Dne 13. března roku 1945 v úterý, bylo k nám přitransportováno nových 508 zajatců Rusů. Byli zase hladoví, otrhaní, bosí, zbědovaní. Zas byli u nás nakrmeni, obuti, dáno jim všecko. Každý náš člověk dal Rusům, co jen mohl, ba se přímo závodilo, kdo dá neb poskytne více. Byli ubytováni v hospodě u Karla Gregora v čp. 12, u Heřmana ve dvoře, čp. 16, u Galleracha Jaroslava, čp. 20.

A zase při loučení děkovali: Spasibo! Spasibo!, když druhý den odtáhli, tj. 14. 3. 1945, dál do Sudet. Zas vzpomínky…

Pokračování