Historie

Historie Chrášťan

Historie obce od nejstarších dob do roku 1945

Předchůdcem obce Chrášťany byla už v šestém tisíciletí před naším letopočtem osada pravěkých zemědělců. Četné archeologické nálezy dokládají přítomnost lidí na katastru dnešních Chrášťan i v době bronzové (kostrové hroby) a v době římské kolem počátku našeho letopočtu. Z té doby pochází mimo jiné nález římské mince s portrétem Julie, dcery císaře Augusta. Některé archeologické nálezy z Chrášťan si můžete prohlédnout na snímku vlevo.

O vzniku Chrášťan nevíme nic bližšího. Jisté je, že existovaly už před polovinou 14. století. Ve svých počátcích byla obec podřízená hradu Křivoklátu a prostřednictvím tzv. manského systému, který zavedl král Přemysl Otakar II. a formálně platil až do 19. století, se rovněž podílela na zajištění jeho provozu a obrany. Povinností držitele jednoho dílu Chrášťan bylo „v železném odění přijeti na hrad Křivoklát a tu býti, dokud páni káží.“

V roce 1574 se Chrášťany staly součástí panství Olešná. V letech 1690-1692 založil tehdejší majitel panství Helfried baron z Kaiserštejna v blízkosti Chrášťan hospodářský dvůr, který ve druhé polovině 18. století rozšířil na ves Antonín hrabě Meraviglia. U dvora nechal postavit šest chalup a jejich obyvatelům poskytl k obživě část panských pozemků. V roce 1845 stálo v Novém Dvoře už 16 domů a počet obyvatel se vyšplhal na 140.

Součástí panství Olešná zůstaly Chrášťany až do roku 1836, kdy panství koupil Karel Egon II. kníže z Fürstenbergu. Po téměř třech stoletích se tak Chrášťany vrátily na čas zpátky ke Křivoklátu.

Významným se pro Chrášťany stal rok 1802, kdy byla v obci založena škola. Zpočátku se učilo „pokoutně“, tj. škola neměla stálou místnost, ale učilo se různě po vsi, vlastní budovu získala škola až roku 1833. Velkorysou částkou 400 zlatých přispěl na stavbu školní budovy Antonín hrabě Meraviglia. Budova slouží svému účelu dodnes.

Konec 19. a začátek 20. století byl v Chrášťanech plný změn a novot, patří sem především výstavba dvou železničních tratí – v roce 1883 lokální dráhy Krupá-Kolešovice (dnes muzejní železnice - na snímku vlevo historický snímek společného nádraží Chrášťany - Kněževes) a v letech 1902-1904 tratě Rakovník-Louny. Kolem roku 1896 si obchodník Klement Feliš pořídil první velocipéd v obci. „Měl tříkolku, vpředu kolo veliké, v průměru as dva metry a vzadu dvě kolečka malá as třicet centimetrů v průměru. Feliš, dobrá kopa, prováděl za jízdy na onom velocipédu různé krkolomné kejkle pro obveselení nás kluků,“ vyprávěl první obecní kronikář Václav Gregor.

Na frontách 1. světové války padlo třiatřicet chrášťanských mužů (jejich jména připomíná pomník z roku 1922). Konec války a vznik samostatného Československa oslavily Chrášťany 6. listopadu 1918 „mohutným, přímo obrovským průvodem,“ který vyvrcholil pálením předmětů s podobiznou císaře Franze Josefa I. a vůbec všech věcí, které připomínaly “shnilé“ Rakousko.

Mezi světovými válkami se obec dočkala vodovodu i elektrifikace, v roce 1924 si Adolf Řepík z čp. 111 pořídil první rádio ve vsi. „Vyhrával denně, večer se pod jeho okny scházela mládež z celé obce a tančila dlouho do noci,“ dodává kronikář Václav Gregor.

Druhá světová válka ještě ani nezačala, a Chrášťany už oplakávaly svou první oběť. 18. září 1938 se na místní hřbitov přišly davy lidí (údajně jich bylo více než šest tisíc) rozloučit s mladým četnickým strážmistrem Josefem Falbrem, kterého 13. září zavraždili v krušnohorské pohraniční obci Schwaderbach (dnes Bublava) sudetoněmečtí nacisté. Za čtrnáct dnů, prvního října 1938 vstoupila do Sudet, přivtělených na základě mnichovské dohody k Velkoněmecké říši, německá armáda, a Chrášťany se na šest dlouhých let staly pohraniční obcí. Hranice s Německem, vzdálená do té doby přes sto kilometrů, se posunula až na dohled, k sousední Kněževsi (viz mapka nahoře).

Zvlášť tragický byl pro Chrášťany válečný rok 1942. Osmnáctého února 1942 v půl šesté ráno nastoupil zdejší židovský obchodník Emil Landa s ženou Annou a dcerou Irenou na vlak do Kladna, odkud jejich cesta pokračovala do koncentračního tábora Osvětim, kde byli všichni tři zavražděni. Přesně za měsíc dorazila do obce komise, aby zrekvírovala dva chrášťanské a jeden novodvorský zvon.

S blížícím se koncem války začalo být v Chrášťanech rušno. Nejdříve jen občas, později už každý den přelétaly nad obcí roje amerických letadel, obcí procházely pochody smrti, ten první 7. března 1945. „Lidem se podobající kostry,“ popsal zástup dvou a půl tisíce vyhladovělých vězňů a zajatců kronikář Václav Gregor, který tenkrát projevil nevšední odvahu, když s velitelem pochodu vyjednal možnost vězně nakrmit a obléct. „Každý sháněl pro ubohé, co jen mohl. Dosyta se najedl každý,“ píše Václav Gregor.

Devátého května 1945 zajala hlídka chrášťanských dobrovolníků německé protiletadlové dělo (na snímku vlevo), ještě větší úlovek se podařil v Novém Dvoře, kde chytili příslušníka kladenského gestapa Rudolfa Vlčka, který v roce 1942 pomáhal vypálit Lidice. V roce 1947 byl Vlček odsouzen Mimořádným lidovým soudem v Praze k trestu smrti a popraven.

Desátého května přijíždí do Chrášťan pluk ruských vojáků. Místní je přivítali vskutku originálně. Když se velitel zmínil, jestli by se špinaví a utrmácení vojáci nemohli někde umýt, Chrášťanští pro ně připravili ve škole hotové lázně…