Díl II. - část 202

Pamětní kniha obce Chrášťany

Díl II. (1940-1945)

Gregor Václav, prvý kronikář, rolník čp. 81

Rok 1945

Majitel domu mu odpověděl: „Ano, k večeři můžete ke mně přijít, ale pod podmínkou, že nám vše zdejším občanům dovolíte, abychom i zajatcům mohli dát najíst. „Meinetwegen!“ (Pro mě za mě) odpověděl Germán, a ještě dodal německy: „Určitě, můžete jim dát.“ „obrá, hlaste to tedy vašemu velícímu důstojníkovi, aby nebyly žádné nepříjemnosti.“ „Důstojník se o to nestará,“ odpověděl. To zařídím všecko sám, jak u stráží, tak u četnictva, a dodal: „Já jsem vedoucí Oberfeldwebel. Kolem 7. hodiny večer přineste jim jídlo do ubikací a sami můžete zajatcům jídlo rozdělit.“ A tak se stalo. Ihned jmenovaný „houf“ se rozběhl domů, by oznámil doma i těm, které na ulicích potkal, že můžeme zajatcům dáti jídlo a že jim jídla do ubikací můžeme přinést a sami mezi ně rozdělit. A tak v každé domácnosti se vařilo a peklo.

Vařila se káva, čaj, polévka, pekly se buchty, koláče, bábovky aj. Krájel se chléb, i kuřivo se připravovalo a všecko možné. Každá naše zdejší žena činila se co možná nejvíce, jen aby zajatcům ty chvíle u nás prožité zpříjemnila. I obleky, prádlo, ponožky i obuv byla rozdělena zajatcům, každý občan, zdůrazňuji každý občan, majetný i nemajetný, přinesl vše, co jen mohl. Stal se případ v čísle 28 u Konopáska Rudolfa následující: Přednosta nádraží trati Rakovník-Louny p. Froněk přinesl také zajatcům do ubikace v čp. 28 jídlo, a když spatřil, že jeden Rus – zajatec tetelí se zimou jsa obut v chatrnou, děravou obuv a ještě „naboso“, rychle se vyzul a ponožky podal onomu zcela zkřehlému Rusovi, by si je navlékl na nohy. Ten pohnutím nemohl promluvit, slzel. Každý náš občan, a ženy hlavně, sháněl pro ubohé trpitele pod nacisty, co jen mohl.

Večeře se zajatcům připravila velmi dobrá a vydatná. Obdrželi kávu, čaj, polévku, koláče, buchty, bábovky a jiné dobroty.

Všeho bylo přineseno veliké množství a vše bylo místními občany neb ženami mezi zajatce spravedlivě rozděleno. Bylo pamatováno na všecky ubikace, aby se na všecky zajatce dostalo. Někteří ze zajatců přišli si pro jídlo dvakrát, mnozí i třikrát, tak byli vyhladovělí.

Teď se dosyta najedl každý. Němci hlídkující u zajatců žárlivě a závistivě se na toto rozdávání jídel dívali, také o jídlo žebronili, ale bylo umluveno nic za žádnou cenu Germánům nepodat. „Pojděte, sebranko,“ bylo veřejně mluveno. Odevšad zajatci s pohnutím volali: „Spasibo! Spasibo, bratři Čechové!“

Pokračování