Díl II. - část 203

Pamětní kniha obce Chrášťany

Díl II. (1940-1945)

Gregor Václav, prvý kronikář, rolník čp. 81

Rok 1945

Koláče a buchty aj. zbyly na zítřejší den k snídani. Ale to již zase naši lidé přinášeli k snídani nová jídla, a tak od nás druhý den, tj. 8. března roku 1945, odešli zajatci s velikými zásobami na svinskou cestu, cestu smrti. Jak jsme se později všichni dověděli ze zpráv, zahynulo po té osudné cestě smrti mnoho tisíc zajatců různých národností, ale hlavně ruských, zahynuli hladem, a ti kteří nezahynuli hladem, byli všichni postříleni Germány. A hlavně na ruské zajatce měli Němci spadeno. Ty nenáviděli. V tak zvaných Sudetech Němci nepodali zajatcům ani trochu vody, natož něco k jídlu.

Hrůza, ó světe vzdělaný! Zde může se každý přesvědčit o takzvané „německé kultuře“. My jsme se přesvědčili.

Ó, lide německý, nejsi při zdravém rozumu, to mohou jenom šílenci provádět.

Jak nahoře vypsáno, byli zajatci dne 8. března odtransportováni od nás z naší obce. Nejdříve byli zajatci ze svých ubikací vyhnáni hrubě: „Alles heraus! Schnell, los!“ Kdo ze zajatců se opozdil, byl bit holí. Byli vyhnáni na silnici a zde několikrát přepočítáni. Z ubikace čp. 14 u Štronera Josefa dva zajatci chyběli. Nastal obrovský shon po nich. Byl přiveden jejich, Němců, vycvičený k tomu pes, který byl vpuštěn do slámy ve stodole a začal zde zuřivě štěkat. Němci řvali, okamžitě vylézt, jinak že budou střílet. Ale nic, nevylezli z úkrytu. Bylo přivoláno několik zajatců, ti slámu přeházeli, ukryté kamarády našli a běda jim.

Byli ztřískáni holemi, že nebyli schopni dalšího transportu. Všichni naši lidé takovéto surové jednání veřejně odsuzovali.

Hlavně naše ženy křičely a veřejně zabraňovaly dalšímu bití zajatců; hlasitě nadávaly Němcům. Naše obec musela dáti deset povozů, by zajatci mohli býti dále odtransportováni. Jeden vezl “marody“, druzí „proviant“ atd. Odvezeni byli do Kolešovic, dále český člověk nesměl „do Sudet“ vkročit, aby neviděl tu bídu tam panující, aneb aby neviděl ty Němce rozčarované. Rádi jsme všichni tuto službu zajatcům prokazovali, aspoň byli, ještě chvilku v naší péči a ochraně. Na cestu jsme je vybavili hojně potravinami, šatstvem a obuví. Když od nás čtyřstupem odcházeli, děkovali mávajíce: „Spasibo. Spasivo. Na zdar.“ atd.

Pokračování