Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
27 28 29 30 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

Virtuální prohlídka

Virtuální prohlídka

Virtuální prohlídka obce

 

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Pamětní kniha obce Chrášťany

Díl II. (1940-1945)

Gregor Václav, prvý kronikář, rolník čp. 81

Kdo bydlel v dávných dobách ve jmenovaných domech, a kdo tam bydlí v roce 1940, kdy se postavily, aneb přestavěly domy, jich majitelé tehdejší a majitelé nynější v roce 1940.

Statek čp. 24

Roku 1813 hospodařil na gruntě Václav Holý. Byli tam 3 dospělí a 6 dětí. Na zápisu Josefa Haunera, sedlácký grunt v Chrášťanech čp. 23, jest Václav Holý podepsán jako svědek. Zápis jest ze dne 7. února 1821. Jest tam podepsán něco německy, něco švabachem - Wenzl Hollý. Po něm roku 1841 byl na sedláckém gruntě čp. 24 Josef Holý, ten byl v roce 1865 obecním představeným. Jeho početvedoucí byl sedlák Gallerach Jan z čp. 30. Holý Josef byl na slovo vzatý dobrý hospodář. Hluboko oral, dělal již tenkrát komposty. Roku 1873 postavil velikou výstavnou již moderní stodolu. Do této stavby nechal zazdíti pamětní listinu pod názvem: Na zdar potomkům našim, nás už hlava nebolí! Tuto listinu napsal a zazdít dal do stodoly soused jeho Hauner Adolf z čp. 23. Mimoto vložili do té stavby noviny toho času vycházející a pak obecní pečeť, která je v řeči německé. Na pečeti dole je vyobrazen zemědělec s rádlem, v ruce drží bič, vedle stojí dvě krásné mladé lípy, znak starý naší obce Chrášťan. Když v roce 1901 se stodola bourala, aby ustoupila nové stavbě dráhy Rakovník-Louny, našli dělníci uschovanou krabici, ve které byly uloženy pamětní listiny, noviny, pečeť aj. a bylo to všecko ve zdi stodoly zazděno. Gregor Josef z čp. 81, starý písmák a sběratel starožitností, věda, že věci jsou tam zazděny, byl přítomen na bouračce a jakmile se věci odkryly, aby je dělníci nezničili, zabavil je a pro svoji sbírku zachoval, pečetní razítko, a přítomný Bazika František z čp. 15, starosta, vzal si do uschování noviny a pamětní listiu. A zbylo pouze razítko, které v úschově má kronikář, kdežto po novinách, po pamětní listině ani památky, ztratilo se všecko. Škoda tak krásného starého dokumentu. Kdo nemá rád starých věcí, neber je k sobě, ani ať tě nenapadne bráti je do rukou!

Stodola ona postavena dle vzoru stodoly Gregora Emila, čp. 12 „U Matějků“, která byla postavena již roku 1868 po válce šestašedesáté. Byla tak veliká, široká, vysoká, v takových rozměrech a i z takového materiálu jako tato v čp. 12. Stodola stála as 3 m od mostu železničního před čp. 27 na stranu severní. Říkalo se, že ty dvě stodoly se k sobě podobají jako sestry.

Holý Josef, zvaný všeobecně „Krištof“, a statek nazývali a dosud tak říkají „u Krištofů“, se narodil 15. ledna 1834. Byl v roce 1865 obecním představeným a roku 1873 byl zvolen do obecního výboru. Měl početnou rodinu – 5 dcer, za manželku měl Annu, rozenou Bazikovu, čp. 15, narozenou 18. srpna 1841 a zemřelou 8. května roku 1907 ve stáří 66 roků.

1. Dcera Anna, provdaná za Procázku Ludvíka, čp. 11, hořejší hospoda, zemřela 20. 12. 1906 ve stáří 45 roků, narodila se v roce 1861, zemřela náhle večer 19. prosince roku 1906, když se chystala, že zítra ráno pojede do Rakovníka nakoupit dětem Ježíška. Všecko si napsala dopodrobna, co kdo o Ježíška obdrží, šla pak pozdě již večer na lůžko, ráno, když bylo čas již na vlak, dosud ležela, volali jí, ona nic, byla mrtva, již studená. Jaký to byl Ježíšek, snadlo si domyslet.

2. Dcera Valentina, provdaná za Haunera Antonína, čp. 35, svatbu měli 12. 5. 1888.

3. Dcera Vilemína, provdaná za Pavlíčka Ant. z Kalubic, a tím dnem, tj. 26. 11. 1891 převzali statek po rodičích Josefovi a Anně Holých „U Krištofů“, čp. 24.

4. Dcera Františka, provdaná za mlynáře Mrázka v Přílepích, narodila se 25. 10. 1873.

5. Dcera Marie zůstala svobodná a zemřela.

Jak vidno, dcery Holýho Josefa byly všecky dobře zaopatřeny, na tehdejší časy a poměry vybavil všecky velikými peněžními obnosy.

Nepřející jazykové o Josefovi Holém tvrdily, že prý vyhrál losy. A on říkal: „Mm, jo, já, ento, jó, já, ento, vyhrál, ale, ento, v dělání, ento, kompostů a, ento, jich rozvážení a, ento, hodně, mm ento, hodně, ento, jsem hnojil.“ Holý Josef již tenkrát vozil hlínu, dělal komposty a občané jízlíví o něm říkali, že jen blázen může převážet hlínu z jednoho pole na druhé. Doopravdy tvrdili, že se zbláznil.

Ale kdž Holý, starý praktit, dobře a ještě jednou tolik sklízel než ti posměváčci, dali se také do dělání kompostů, ale primát zůstal Holýmu Krištofovi. Toto on Holý Josef vyprávěl sám se zanícením a častokráte vypravoval, jak vznikla huboká orba u nás v Chrášťanech. Vypráví: Měl jsem pár koní a pár tažných volů. U volů měl jsem pohůnka, z Nesuchyně pocházel. Poslal jsem jej k Lipce orat, bylo to na zimu, pole bylo druhé od Lipky směrem k osadě Nový Dvůr. Nařídil jsem pohůnkovi, aby oral mělko, by nevyoral „mrtvinu“ a aby šetřil dobytek. Kdyby vyoral mrtvou zemi, že by tam pak nic nerostlo. A několikrát jsem mu tak říkal. Kluk oral, ale co možná nejhlouběji. Pustil pluh do země po hřídel. Já se za klukem přišel podívat. Už hned z velké dálky jsem viděl, že „mrtvina“ a zase „mrtvina“ jest vyorána nahoře. Já jsem se tak rozčílil, neovládnuv se, dal jsem klukovi několik pádných pohlavků. A kluk, praštil bičem a opratí, utíkal domů do Nesuchyně, něco si bruče. Mě nezbylo než do večera sám orati a večer jeti sám domů. Druý den jsem poslal nádeníka Šebka Františka (později majitel čp. 123) s příkazem, aby pole jel doorat, ale aby oral hodně mělko. Bylo tam pouze již málo brázd doorat. Z jara jsem na pole to zasel oves. Přiznám se, že tenkrát s obavou jsem očekával sklizeň. Ale již při vzrůstu osení pozoroval jsem, kde bylo hluboko oráno, osení rostlo bujně a bylo tmavozelené, tam kde se oralo mělko, bylo osení malé, žluté a hodně zaschlé. Sklizeň ovsa byla pak překvapující, nadúroda tam, kde oral kluk. Vypravil jsem se ihned do Nesuyhcně za klukem, odprosil jsem ho a přivedl jsem si jej domů, a od té doby sloužil u mě dlouhý čas, několik roků, a službu jsem mu vyplácel jako statnému kočímu. Od té doby orám co možná nejhlouběji a často i čtyřmi koňmi v jednom pluhu. Já říkám, tam je to, tam dole v zemi je to hnojivo. Hodně jsem kompostoval, hodně pole hnojil a hlavně hluboko oral a tím jsem vyhrál, jak lidé zde říkali, že jsem vyhrál los.

Pokračování