Díl I. - část 81

Pamětní kniha obce Chrášťany

Díl I. (1923-1939)

Gregor Václav, prvý kronikář, rolník čp. 81
 

Pověsti

O mlýně na Větrníku

Jedna z nejstarších pověstí, již z roku 1549.

Kráčíš-li po silnici kolem hřbitova u sv. Prokopa směrem k Olešné, odtud asi 165 kroků jest polní cesta napravo do Jam, dále do lesů „Blatina“ zvaných, odtud přeběhne silnici z Kněževse do Rakovníka a odtud dále přímo do obce Lubná a ještě dále. Byla to cesta, spojovka, k větrnému mlýnu, a ten dle staré, prý pravdivé, pověsti stával „Na Větrníku“, a tak se také mlýn jmenoval. Dodnes ta část našeho katastru se zove „Na Větrníku“ a i v knihách tak zaznamenáno. Mlýn ten stával asi 20 až 50 kroků od silnice vedoucí do Olešné u spojovky, cesty té.

Stará pověst vypravuje v ústním podání, které se udrželo z úst našich přadědů až do dnešní doby: Za krásného letního dne vedl touto cestou Žid Izák kozu, u nás v obci koupenou, do Olešné. Jda kolem mlýna, zašel do něho, zda snad pan otec neměl by něco „na kšeft“. Že bylo ticho, bezvětří a pozdní doba, již máj, bylo málo mletí, mlýn stál. Žid Izák uvázal svoji kozu ke hnacímu kolu k lopatě a zašel do mlýnice se zeptat, zda mají něco „ na kšeft“. Mlynář, liška od kosti, samý žert a legrace, vidí Žida, jak uvazuje kozu k lopatě kola, usměje se potutelně, rychle zavolá na stárka: „Stárku, podívej se, co Izák dělá!“ Stárek se na celé kolo rozchechtal a povídá: „Počkej, Žide, tu kozu odtud živou nepovedeš!“ A než Izák vešel do světnice, stárek zadními dveřmi nikým nespozorován se vytratil, zatočil s větrným kolem a milá koza visela ve vzduchu, házela sebou, mečela, mečela, stále míň a míň, až domečela, visela uškrcená ve vzduchu.

Přijde Žid do mlýnice a pan otec s velkou radostí jej vítá, posadí stranou od okna, uklání se mu, ptá se ho co rodina, co dělá a všelijak Žida zaměstnává, jen aby ho co nejvíce zdržoval, a aby oknem na kozu se nemohl podívat. Ptá se Žida na obchody a jiné věci, schválně řeci protahuje, jen aby dílo venku započaté se úplně podařilo. Žid se uklání, děkuje za optání a praví, že je všecko k úplné jeho spokojenosti v pořádku. Když Žid sobě již delší čas byl poseděl, ptá se jej pan otec. „Tak co, Izáku, co jsi mě dnes hezkého přines?“ „Pane otče, co máte dnes na kšeft?“ A nežli mohl mlynář odpovědět, vrazí do světnice stárek, udýchán, křičí: „Pane otče, pane otče, někdo nám pustil kolo a jak s ním trhal, urazil dva zuby. Ještě že jsem tam byl a ihned zarazil, byl by urazil všechny zuby!“ Pan otec na to zhurta: „To to je darebáctví, který uličník to udělal? Toho přistihnout, to by byla šatlava, kláda by ho neminula“. Žid k tomu přikyvuje: „Tho je uličnicthví, dharebha, nhičemný chlap!“

Vyběhli narychlo všichni ven a hrůza. Izák oči vyvalené, koza visí ve vzduchu, jazyk vyplazený, mrtva. „Phro Phána Bhoha, phane otče, khoukhejte, khde je má khoza? Má ubhohá khoza, ohna je uškhrcená, ona  phlazí jahzyk.“ Pan otec volá na stárka, aby hnul kolem dolů, by kozu sundali z kola. Stárek tak učiní a oboří se zhurta na Žida: „Poslouchej, ty Žide, ty jsi tím vinnen, že se urazily na kole ty zuby, ty jsi uvázal tu kozu na kolo, ona s ním vrtěla, závora vypadla, kolo se tím otočilo a dva zuby jsou v limbu (ulomeny). Tak hezky zaplatíš anebo to ohlásím panu správci a ten tě vsadí do šatlavy.“ Žid celý pryč, zkormoucený na to: „Phro Phána Boha, phane sthárek, já tady mám vhelikou škhodu, phrosím vhás, neudávejte mě, já tho zaplatím. Ale co teď s thou khozou udělám? Vždyť je schcíphlá.“ Dal se do breku a lamentuje: „Voči valí, jazhyk phlazí, co teď já nešťhastný s mou khozou udělám?“ „Já vám povím, Izáku,“ odvětil pan otec.“ Dejte tu zdechlinu stárkovi a ten to již nějak zařídí, by koza se zakopala. Vy můžete jít klidně domů, nikomu o tom ani muk, co jste to tady s kozou provedl, a udán nebudete, o to se postarám já.“ Žid děkoval panu otci, že se bude za něj modlit, že je „thůze hodný phán,“ pohlédnul ještě jednou na kozu, uháněl pěšinou přes „Jordán“ do Olešné.

Že se o této události vrchnost nedověěla, na Olešné, je nabíledni. Hned při odchodu Žida Izáka, stárek kozu stáhl a liboval si navzájem, jakou dobrou pečínku budou mít, hlavně lacinou a „samý lůj, samý lůj“, pochvaloval si. A tak skončila příhoda se Židem Izákema  a jeho kozou na „Větrníku“. Že tam mlýn stával, jest jisto, neboť majitelé pozemků dodnes při orbě vyorávají v těch místech odpadky zdiva. Mlynář, prý Gregor, byl roku 1549 ješě s některými občany, pro jakýsi delikt zavřen.

Pokračování