Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5

Virtuální prohlídka

Virtuální prohlídka

Virtuální prohlídka obce

 

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Pamětní kniha obce Chrášťany

Díl I. (1923-1939)

Gregor Václav, prvý kronikář, rolník čp. 81

Rok 1936 (dokončení)

Dne 4. července 1937 upsána půjčka na obranu státu Kč 2000.

Stromy po obci směr k Olešné a stromy kol rybníka hořejšího „Matějčkojc“ byly zasazeny 26. března 1936, samé „divoké“, tj. červený hloh, topoly aj. Byly zakoupeny ze školky rakovnické za 806 Kč 50 haléřů. Kolem rybníka dali stromy zasadit na svůj účet: Emil Gregor (u Matějčků), čp. 12, Štroner Josef, čp. 14, Bazika Václav, čp. 15, a majitel zbytkového statku Heřman Josef, čp. 16, aby tak ulehčili obecní pokladně a záleželo jim hlavně, aby volné prostranství kolem rybníka osázeno bylo stromovím.

Toho roku 1936 z jara byla vysázena zahrada, višňovka v naší osadě v Novém Dvoře; bylo sazeno 105 kusů višní. I mnoho jiných stromů bylo v roce 1936 po obci zasazeno.

Roku 1936 byla v Kněževsi dne 17. května pořádána slavnost slibu věrnosti církve československé, přítomen byl patriarcha Procházka. I z naší obce účast veliká na slavnosti té.

Rok 1937

T. G. Masaryk – Osvoboditel

Den 14. září 1937 nikdy nevymizí z myslí československého lidu. Nevýslovným smutkem naplnil jeho duši a srdce rozdrásáno žalem. Jako úder hromu zapůsobila zvěst, že dotlouklo zlaté srdce všemi milovaného prezidenta T. G. Masaryka – Osvoboditele. Doufali jsme všichni, nevěříce, že bez něho jest nám možno žíti. Avšak marné byly naše prosby, marné naše naděje. Po dvou dnech a třech nocích utrpení, 14. září 1937 o 3 hodině 29 minutě dohasla svíce největšího syna československého státu.

Zemřel veliký člověk, československý národní světec, jehož památce klaní se celý československý národ a veškerý vzdělaný svět. Odešel vůdce národa, který se nejvíce zasloužil o stát, o sbratření Čechů a Slováků a všeho Slovanstva. I u nás v naší obci byl smutek veliký. Umíráček v 9 hodin dopoledne oznamoval, že nám navždy odešel náš nejdražší občan T. G. Masaryk, náš Osvoboditel. Pohřeb p. prezidenta byl dne 21. září, v úterý, 1937 v Praze. Tříkilometrového průvodu zúčastnilo se mnoho občanů z naší obce v Praze. Někteří od nás jeli vlakem, mnoho motorovými vozidly (auty, motokoly), mnoho na kolech, ba někteří šli do Lán pěšky, aby aspoň naposledy rozloučili se s naším milým prezidentem. V Lánech jest totiž pan prezident uložen dočasně do hrobky po bok své ženy Charlotty. A zde rodí se v hlavě myšlenka za myšlenkou každému dobrému vzdělanému Čechoslováku: „Proč nebyl p. prezident pochován do kostela sv. Víta po bok českých králů, po bok sv. Václava, Karla IV. Otce vlasti a jiných… proč?“ Nebylť on také bohatýr? On, velký syn československého národa si zasloužil to místo tam. Historie musí tento omyl jedenkrát zodpovědět. Vždyť přece chrám sv. Víta postaven byl ze sbírek všech složek národa československého…

Pan prezident T. G. Masaryk rád navštěvoval náš kraj. Rád projížděl i naší obcí, co tu bylo u nás vždycky shonu a radosti. Lidé vybíhali na ulici, aby spatřili milou, usměvavou tvář našeho Osvoboditele; takový šťastlivec, který spatřil p. prezidenta, rád o tom dlouho vyprávěl. Posledně naší obcí projížděl dne 2. dubna 1937 o 3 hodině odpolední. To byla jeho jízda naší obcí poslední, nemoc jeho zmařila další zájezdy do našeho okolí. Jak rádi na pana prezidenta všichni vzpomínáme. Nesmrtelná a věčná bude Jeho památka a modlitby díků budou u nás zníti na věky… Masaryk nám zanechal bohaté dědictví. Svobodu, vybudovaný stát, a možnost volného, nikým nespoutaného vývoje. Jest to veliká odpovědnost před budoucností. Přejímáme toto dědictví s vědomím, že musíme je spravovat tak, abychom nebyli jednou obviněni, že jsme s ním špatně hospodařili. Jsme si vědomi, že máme před sebou těžký úkol, ale budeme-li je spravovat podle ducha Masarykova odkazu a v jeho šlépějích, odevzdáme je neztenčené a rozmnožené těm, kteří přijdou po nás. A nejlepší cestou, jak nejlépe uchovat toto dědictví a splnit Masarykův odkaz, je snažit se, by veškeren lid znal Masaryka a jeho myšlenky. Dnes známe Masaryka jako vůdce národa v nejtěžší době, jako prezidenta Osvoboditele. Je třeba, aby každý ho znal také jako učitele a vychovatele, aby znal základy, z nichž vyrostla jeho velikost. I v tom musíme ještě mnoho dohánět. A teprve tehdy, až poslední člověk u nás bude se snažit, aby žil a pracoval podle Masaryka, pak teprve budeme oprávněni říkat, že jsme Masarykovým národem!

Otec Tomáše Masaryka – Josef Masaryk byl napřed kočím, později drábem, který dohlížel na pracující lidi na poli. Mnohokrát bylo se mu stěhovati ze dvora do dvora a měniti bydliště. V roce 1850 byl přidělen do dvora v Hodoníně a tam narodil se mu 7. března 1850 prvý syn, Tomáš. Otec Tomášův byl rodem uherský Slovák z Kopčan nedaleko moravských hranic, matka Teresie, rozená Kropáčková, pocházela z poněmčeného městečka Hustopeče na jižní Moravě. Bývá někdy považována za Němku, což není správné. Její rodiče přistěhovali se do Hustopečí z Hané a byli plnokrevní Hanáci. Rodiště Tomáše Masaryka jest Hodonín, ale ne dlouho také bydlištěm. Již v následujícím roce 1851 dostali se rodiče do panského dvora v Mutěnicích. Po dvou letech vracejí se opět do Hodonína, tentokrát na delší dobu. I do školy začal tu chodit malý Tomáš. Ale sotva, že nastal školní rok, byl oteca zase již přeložen, tentokráte do Čejkovic, kdež pobili do roku 1862. Sem do Čejkovic spadají tedy Tomášova klukovská léta. Tomáš se dobře učí, pan farář má rád nadaného chlapce, udělá ho ministrantem a radí, aby rodiče jej dali na studie do Hustopeče na německou nižší reálku. Pobyl tu dva roky, aby se připravil a osvojil němčinu. Rodiče byli zatím opět přeloženi do Hodonína a tak byl Tomáš vytrhnut ze studií. Jelikož chtěl na učitelský ústav a byl ještě mlád, rodičům bylo to čekání příliš dlouhé, neb nebylo mu ještě 16 let, věk to, aby mohl býti přijat na učitelský ústav, dali jej rodiče prostřednictvím známých do Vídně na řemeslo zámečnické. Ve Vídni ho to zakrátko omrzelo a utekl domů do Čejči, kde zase byli jeho rodiče, a šel se učit k místnímu kováři. Toto řemeslo se mu líbilo, a nejednou potom jako univerzitní profesor i později jako prezident republiky vzpomínal rád na učňovské dny a na svého mistra kováře v Čejči.

Ale bylo souzeno jinak. Nadaný chlapec na přímluvu čejkovského kaplana Satory dán byl do Brna na gymnázium. Důkladně od Satory připraven udělal r. 1865 zkoušku z první třídy gymnazijní na německém gymnáziu ve Strážnici a po prázdninách byl přijat do druhé třídy na německém gymnáziu v Brně. Zde byl prvním žákem, ale brzo stal se pro svoji vášnivě milující pravdu a neohroženost nepohodlným. Se svými školními představenými měl časté půtky a nakonec měl časté půtky i s ředitelem ústavu. Na jeho pokyn odchází Masaryk v polovici školního roku 1869 do Vídně, byv přijat do šesté třídy na akademickém gymnáziu. V roce 1872 maturoval a dal se zapsati na filozofickou fakultu vídeňské univerzity. V roce 1876 dosáhl filozofického doktorátu, k němuž napsal disertační studii o nesmrtelnosti v učení Platonově, začal navazovat styky s Prahou. Ve válce 17. prosince 1914 odejel do ciziny, aby tu řídil odboj proti rakouské monarchii a jejím spojencům. Jak známo, to se mu úplně podařilo a dne 20. prosince 1918 přijíždí do osvobozené vlasti, aby se ujal úřadu jako první prezident republiky československé. Jeho návrat byl slavný. Již dne 22. prosince 1918 přednesl na pražském hradě poselství, jež za hlubokého pohnutí začínal slovy z Kšaftu Komenského o přejití vichřice hněvu a návratu vlády do rukou českého lidu. Velký odstavec věnoval prezident domácím Němcům: „Území obývané Němci jest naše a zůstane naším. My jsme budovali stát svůj, my jsme jej drželi, my jej udržíme!“


Pokračování