Díl I - část 30

Pamětní kniha obce Chrášťany

Díl I. (1923-1939)

Gregor Václav, prvý kronikář, rolník čp. 81
 

Rok 1887

I v tomto roce v začátku bylo mnoho sněhu, země byla neumrznuta, byla obava, že obilí zajde, vyhnije. V únoru panovaly kruté mrazy, které potrvaly do 12. 2. Mnozí hospodáři vláčeli pozemky, aby zmrzlou sněhovou kůru odstranili a vzduch měl k obilí přístup. A tak zachránili úrodu před zkázou.

Zde se proto doporučuje, jakmile napadne mnoho sněhu na obilí a půda (zem) není umrzlá a udělá se kůra sněhová (sníh zmrzne), neotálej nikdo a okamžitě pozemky několikráte vláčej. Zamezíš tím, že obilí se nepaří a nevyhnije. Když snad by byla kůra sněhová tak zledovatělá, že brány by se „nechytily“, použij ihned válec anebo lépe ježka a pak uvlékni branami, zachráníš sobě úrodu a národu výživu. Radu dává Václ. Gregor.

O sv. Josefu 19. 3. Krutý mráz, o sv. p. Marii povolilo. Měsíc duben krásný, krásně se silo a chmelnice kopaly. Obilí pěkně vzešlo. V květnu pršelo denně celý měsíc. Červen suchý – všecko uschlo – zvláště ovsy. Píce se dobře sušily. Ale na přikopávání bylo strašně sucho. Přísloví, že u nás platí počasí v červnu, se zase osvědčilo. Prší-li u nás v červnu – bohatá žeň v příchodu!

V únoru r. 1887 byly provedeny volby sboru dobrovolných hasičů, předsedou zvolen Václ. Pařízek. Rovněž do honebního výboru v červenci byly volby a rovněž předsedou Václ. Pařízek. Nájemné roční platilo se 25 zlatých.

Měsíc červenec začal obrovským parnem a od polovice pršelo, což pomohlo chmeli a bramborům. Velké sucho bylo až do září.

Chmel se prodával za à 50 kg 80 zlatých až 150 zlatých. Pěstitelé chmele byli v prodeji zdrženliví – pro málo chmele - a neprodávali, ale obchod, hlavně židáci, si pomohli, okamžitě srazili cenu chmele na pouhých 70 zlatých a o překot se prodávalo, do Nového roku vyprodáno.

Až do října pro veliké sucho se nemohlo orat, ku konci namoklo a orat se mohlo dobře. Listopad byl pro polní práce příznivý – rovněž do půl prosince, pak zamrzlo.

Rok 1888

Leden samý suchý mráz, dobře se hlína vozila. Únor – začalo táti – pak na sucho zamrzlo – sníh nebyl. Jinde napadlo 3 až 4 metru sněhu – u nás obrovské mrazy – osení nebylo vzešlé. Byla nálada stísněná.

Ludvík Pokorný zastřelen

Tento měsíc v únoru 1888 zastřelil 20letý Procházka, syn Jakuba Procházky, zedníka, čp. 82, 14letého Ludvíka Pokorného, syna Josefa Pokorného, rolníka čp. 39. Procházka našel někde „v almaře“ (ve skříni) u Pokorných starou, rezavou „flintu“ (pušku) nevěda, že je nabita kusy olova. Tuto kluci vzali bez vědomí starého Pokorného; puška byla takzvaná „ládovačka“, staře nabita a úplně zrezovatělá. Cylindr na „kapsle“ byl rezem úplně zacpaný. Kluci si předem opatřili krabici kapslů a teď stříleli – jeden po druhém – míříce jeden na druhého. Když je to doma již omrzelo, šli naproti do hostince Ludvíka Procházky, čp. 11, a zde také stříleli a rovněž mířili na přítomné se slovy, že je zastřelí. Sám šenkýř Ludvík Procházka vzal flintu do ruky – dal „kapsl“ „na cylindr“ a zvolal na jeho manželku: „Mámo, já tě zastřelím!“ a spustil spoušť, na které vybuchl „kapslík“. Když se zde po dlouhé době nabažili, odešli zase k Pokorným a tu ve světnici pokračovali ve střelbě, vždy jeden mířil na druhého. Tu najednou Procházka zvolal: „Já tě zastřelím“! Pokorný Ludvík odpověděl: „Tak mě střel!“ a sehnul se, dal hlavu mezi nohy, hluboko až k zemi a ukazoval na zadní část těla: „Sem se tref!“ Procházka rychle namířiv, stiskl spoušť… A běda… třeskla ohlušující rána… Pokorný střelen do hlavy… k nepoznání zohaven… bez hlesu sklátil se na zem… mrtev…

Co tu bylo naříkání… proseb… výmluv, že nevěděl, že je „flinta“ nabita… Nic nepomohlo… ani pláč Procházkův… ani „lamentování“ rodičů… Nadějný život mladého Ludvíka Pokorného… ten tam.

Nastalo veliké, sáhodlouhé vyšetřování četnictva a úřadů. Vrah byl nakonec zproštěn, ale dlouho nepřežil smrti kamaráda, zemřel do roka, utrápiv se výčitkami svědomí…

A z tohoto případu – tak tragického – vezmi každý poučení: zacházej puškou opatrně… a ani s prázdnou, když i určitě víš, že není nabita, nikdy nemiř, pamatuj, nikdy nemiř na bytost, na člověka, nemiř, a tak se naučíš se zbraní zacházet. A neber pušku do ruky, o které nevíš, zda je nabita či není… A zde ještě vysvětlení: Rána z pušky ihned nevyšla, protože cylindr byl rezem úplně zacpán, ale střílením „kapslů“ se dírka v cylindru stále víc a více propalovala až k prachu v pušce a pak osudná rána vyšla…

V březnu r. 1888 bylo hezky – sníh tál a 12. 3. umrzlo nanovo a o sv. Josefu 19. 3. napadlo velmi mnoho sněhu a při tom ukrutná zima. V týdnu se oteplilo a vody bylo všude dost. Potom se sázely vrby k louži u sv. Rosárie – 18 kusů a na vápenici také, za humna za stodolu též za čp. 22. – 23. sázel V. Pařízek.

V dubnu obrovské mrazy a 8. dubna se mrazy vystupňovaly, že zmrzly všecky květiny za okny – keře i stromy v zahradách.

Květen začal velkým suchem a velmi chladno. Dne 24. 5. přišel lijavec a veliké krupobití, které nadělalo nedozírných škod. Tyčky na chmelnicích voda odplavila. Poté nastalo sucho, nastal na řepě, bramborách a osení škraloup, takže byla obava, že se všecko pod škraloupem udusí. O Boží tělo namoklo a všecko vyšlo, ale žita, pšenice, píce aj. byly již špatné.

Dne 12. května 1888 v noci vyhořel Polívka (Antoušek), čp. 9 (nyní kolář Miroslav Kučera). Polívkovi shořelo všecko. Toho dne 12. 5. se vdávala Valentina Holá, čp. 24 (u Krištofů), vzala si Antonína Haunera, rolníka a obchodníka, čp. 35.

Květen byl celý suchý až do 17. června, pak pršelo až do 26. 5. Pak následovalo zase sucho. V červenci bylo studeno, místy padal sníh, v Teplicích a na Zbraslavi, kde ho napadlo hojně. Srpen byl opět chladným, až teprve 9. srpna bylo parno. A to teprve žita dozrávaly; pšenice, ječmeny dozrávaly až ke konci měsíce, kdy přišlo několik parných dnů.
Na chmeli se vyskytnul hmyz neb počasí hmyzu přálo a tím začal „černat“. Vysvětlení, proč se říká „chmel zčernal“. Na chmeli je tolik hmyzu – mšice se jmenují – a tyto postačí vysávat mízu z chmele, že neroste, zakrní a při velkém množství mšic, od jejich kálení, jest chmel „ubouděný“, černý, zaschlý. Postřikem chmele tabákovým výtažkem se mšice usmrtí a chmel se zase po třech dnech zotavuje a roste. Někdy musí být postřik proveden dvakrát, někdy třikrát. Ale naši předkové ještě neznali škůdce chmele a jednoduše říkali – chmel zčernal – nebo padla na chmel medová rosa. Až teprve ředitel rolnické a chmelařské školy Antonín Mohl objevil příčinu, proč chmel se kazí, proč zčerná a podobně. Mšice a proti nim postřik tabákovým výtažkem 2 % - tj. 100 l vody a 2 l výtažku (extrakt). Rovněž i peronospora (houba) na chmeli zničí někdy chmel; proti ní se stříká: wackrem (vakr) – Bajerovým vápnem aj.

Ječmeny se sbíraly po chmelách – nebyly suché, ve stodole se zapařily a zežloutly. Chmel se začal česat 24. srpna, špatně se česal i sušil, proto zplesnivěl a byl (po chmelařsku řečeno) jako bubák černý. Podotknouti sluší, jelikož ještě nebyly sušárny na chmel, sušil se pouze na sluníčku na lískách 1 m x 3 m, a to když nesvítilo, chmel se nemohl usušit, ztrácel barvu a byl podoben ke všemu, jenom ne ke chmeli. Bylo chmele málo, byl vyhledáván za à 1 cent 120 zl až 154 zlatých. Kupec byl hlavně Moric Reis, Kolešovice, byl žid. Září celé i část října bylo mokro. Sít se začalo až po polovině října. Píce, někde i pšenice byla nesklizena. V počasí nastal obrat, řepa se sklidila jen tak, že někdo s ní „utek“ a mnohému zemědělci zůstalo řepy něco na poli zamrznuto, jelikož uhodily mrazy.
I čekanka mnohému na poli zamrzla. Nemohlo se síti, nikdo nesil – nemohl, bylo zamrznuto. Ke konci října práce se darebně pro mokro a mrazy dodělala.

V listopadu do půli byly velké mrazy a pak nastalo střídavé počasí.

Tento měsíc se pořádala slavnost císaře Franz Josefa I. jubilea; po obci bylo osvětlení a pak dětské divadelní představení: „Císařův příjezd“. V prosinci zamrznuto až do konce. V tomto r. 1888 ceny: 1 q ječmene 7 zl., 1 kg peří 3 zl. 30 kr., 1000 tašek za 12 zl. 50 kr.

Pokračování