Chrášťany 31
270 01 Kněževes u Rakovníka
Číslo účtu: 540 584 369/0800
V místní jednotě dělány četnictvem prohlídky skoro každý měsíc. Vždy u starosty jednoty Josefa Gregora v domě čp. 81. Byly zabavovány sokolské knihy, letáky, brožury apod. Zde podotknouti sluší, že jednoho dne přišli dva četníci – Burián, vrchní četnický strážmistr, a četník, válečný četař Kníže vykonati domovní prohlídku do bytu starosty Sokola Josefa Gregora, čp. 81.
Četník Kníže zůstal venku na stráži na dvoře, by se nemohlo „nic propašovat“ z domu, druhý četník Burián vešel do světnice, hned hlásil: „Jménem zákona, mám dekret ku vykonání domovní prohlídky. Vyskytly se podvratné sokolské brožury a letáky, mám je zabavit. Žádám všecky přítomné, by zůstali na svých místech!“ Starosta jednoty br. Josef Gregor právě byl u svého psacího stolu a psal právě Arnošta Denise proklamaci otištěnou 5. 10. 1916 v časopise pařížském českém „Na zdar“, kde mezi jiným psáno: „Rakousko? V nové Evropě, která se rodí, není pro něj místa. Hrobaři odneste tu mrtvolu! Ať na těchto zříceninách zrodí se svět míru, svobody, bratrství! Místo pro národ český!“ atd.
Starosta br. Josef Gregor přivítal četníka, aniž by přišel do rozpaků, pravil: „To je dobře, že přicházíte, chci vám něco ukázat; bude vás ta věc velmi zajímat jako dobrého hudebníka.“ On, četník, byl dobrým hudebníkem, flétnistou, a hrávali společně oba dva při různých oslavách vítězství rakouských zbraní. Byli tedy dobří známí, přátelé. Vedl četníka do pokoje, ukázal mu starožitnost – fagot, kterým svoje sbírky – starožitnosti – rozmnožil. Po straně tajně uvědomil svojí ženu Teresii Gregorovou, aby ukryla okamžitě knihu, do které psal.
Vrchní strážmistr Burián byl v pravém slova smyslu unesen krásným nástrojem – fagotem. Začal jej okukovat a také si na fagot zabručel. A hned se vytasil s myšlenkou, že se na něj naučí. Josef Gregor, starosta jednoty, dosáhnuv, co chtěl, to je zaměstnat četníka by zápisy mohly zmizet, vrátili se do kuchyně a prohlídka začala. Strážmistr zavolal venku zevlujícího četník a dal mu rozkaz: „Konejte svou povinnost!“ A ten přeházel celý psací stůl, všecky „lejstra“ a nic závadného nenašel. Po dlouhé chvíli komisně četníci odešli a Gergor vytáhnuv knihu zpod peřin, psal dále o císaři Franz Josefu I. atd.
Že by byl bratr Josef Gregor přišel o hlavu, stačí čtenáři nahlédnout do oné knihy. To bylo v srpnu 1917. Napříště vždycky jmenovaný vrchní strážmistr upozornil starostu, že přijdou v tu a v tu dobu zase „na visitu“, by všecko zmizelo, co jest jenom trochu závadného.
A tak v roce 1918 v červnu ukázal Gregor četníkovi Buriánovi při jedné takové „visitě“ leták „Čechové a Slováci“, kde sám tehdejší plukovník československé armády v Itálii Milan Rastislav Štefánik vybízí rakouské vojáky, aby houfně přeběhli, že čekají je s otevřenou náručí. Letáky ony shazoval sám M. R. Štefánik z letadla na italské frontě do rakouských zákopů. Jeden takový leták přinesl syn starosty Karel Gregor, šikovatel strojních pušek p. pl. 88. Přinesl jej zašitý „v jablíčku“ na čepici. Leták působil na četníka humorně. Prohodil: „Táto,“ a ukázal na krk, „byl by pryč. Pozor.“ Leták ten je uschován ve sbírkách starosty a nese datum: V Itálii 26. května 1918.
Konec světové války přinesl národu politickou svobodu a umožnil zase obnovení Sokola. Ovšem co se událo v jednotě místní a za válečných let zapsal, pamatuje na dobu pozdější, starosta jednoty Sokola bratr Josef Gregor, čp. 81. Celý tento zápis opsán kronikářem do pamětní knihy sokolské a připojena ukázka písma zapisovatelova.
Z řad členských padli v bojích čtyři bratři sokolové:
Alois Rýgl – obecní cestář, sokol tělem i duší, jádro našeho Sokola. Člověk nadmíru veselý, poctivý a na nářadí cvičitel, kterému se žádný nevyrovnal. Mnohdy se již zdálo, že život v naší jednotě umírá, on to byl, který bratry k nové práci vždy vyburcoval. Padl – zemřel v srbském zajetí hlady. Bydlel v čísle 118.
Emil Staněk – syn domkáře, čp. 53. Dobrý sokol, nejraději cvičil na nářadí. Mírní, tichý hoch, a když kamarádi jeho opomíjeli Sokola a vstupovali do jiných tělocvičných jednot, on nezradil, vydržel. Padl na ruské frontě.
Emil Ibl – syn vdovy po rolníku Václavu Iblovi, čp. 92. Milý, upřímný, tichý hoch. Nerad se loučil s domovem, nerad se svými drahými. Nerad s bratry sokoly. Byl na bojišti srbském, tam přihodila se mu milá, vzrušující příhoda. Došel tam k nim na bojiště transport koní. On, Emil Ibl, sedlák, milovník koní, se zájmem přehlížel transport koní. Však, co to, „neklamu se?“, spatřil svého koně… běží k němu… zavolá „Jirko!“… a kůň zařehtá… hrabe přední nohou… „Je to můj Jirka!“… slzí Emil i kamarádi kolem. Tak daleko od domova sešli se dva dobří, nerozluční kamarádi. A co hrozného? Oba dva se domů do vlasti více nevrátili. Padli daleko od domova. Tuto episodu vyprávěl Josef Pichrt, domkář a železničář, čp. 66, který se šťastně vrátil ke svým drahým z války – jako legionář. Vyprávěl, jak Emil Ibl byl dojat při shledání s jeho miláčkem koněm, jak ho celoval, mazlil se s ním, líbal ho.
Rudolf Dolejš – syn rolníka, čp. 3. Dobrý sokol, nejraději cvičil na nářadí. Při okrskovém i župním cvičení byl vždy zařazen mezi prvními. Byl vždy chloubou naší jednoty. Byl vždy v prvních řadách. Prodělal celé ruské tažení. Sloužil u 88. pluku pěšího. Byl přeložen na frontu italskou, byl pamětliv vždy zásad sokolských. Když i zde na italské frontě se v roce 1918 dobojovalo, celý pluk 88 se vracel se slávou do vlasti, náhle ve vlaku cestou domů se Rudolf Dolejš nebezpečně roznemohl, byl kamarády z vlaku vynesen a jimi odnesen do nemocnice v Zelenikách a zde v několika dnech zemřel. Nedojel do vlasti, na kterou se tolik a tolik těšil, o kterou tolik horoval. Tam v Zelenikách se srdcervoucím pláčem prosil kamarády, aby ho vzali s sebou do vlasti, že tady nechce umřít. Proboha je prosil, by jej neopouštěli a vzali sebou. Prosil je o to úpěnlivě. Ale doktor tak nařídil. Jaká to tragédie. Celou válku světovou prodělal od roku 1914. Před tím byl již 2 roky na vojně. Roku 1918 se válka – koncem října – ukončila, on, Dolejš, všecko prodělal a při návratu do tolik toužené vlasti se rozstonal a zemřel.
Arnošt Pařízek – statkář, čp. 22 a 23. Byl v naší jednotě členem přispívajícím od založení. Do války narukoval hned roku 1914 na ruské bojiště jako poručík pěšího pluku. Posledně byl jako nadporučík velitelem nádražní stanice (Bahnhofs-komandant) ve Lvově. Po ukončení války se vrátil do obce naší s podlomeným zdravím. Očividně chřadl a dne 26. 11. 1919 zemřel. Byl člověkem dobrým, všemi občany milován. Byl sokol.