Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31 1 2 3 4

Virtuální prohlídka

Virtuální prohlídka

Virtuální prohlídka obce

 

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Pamětní kniha obce Chrášťany

Díl I. (1923-1939)

Gregor Václav, prvý kronikář, rolník čp. 81

Probuzenec

Karel Tregler, čp. 31, žil kolem roku 1825. Byl člověk vyspělý, prozíravý, všímající. Předpovídal mnohé věci, o kterých tenkráte neměl nikdo zdání, ani potuchy. Kupříkladu říkal, že pojede do kopanin vůz bez koní, že lidé budou létat ve vzduchu apod. Říkával: „My staří se toho již nedočkáme, ale vy mladí ano.“ Mnoho bylo posměváčků, mnoho se mu lidé vysmívali pro jeho smělé myšlenky. A když pak do kopanin jela parní oračka roku 1883, bylo na Karlíčka Treglera s účastí vzpomínáno.

Karel Tregler byl na ten čas již velikým národovcem. Jak známo, musel míti každý majitel domu svůj dům označen „numerem“, a toto „numero“ muselo býti nabarveno barvou německou aneb aspoň rakouskou (žlutočernou.). Dlouho přemýšlel, jak by se té německé – cizácké – stvůry na svém domě zbavil. Jednoho dne objevilo se na jeho domě číslo 31 v národních barvách (bílo-červené). Toto se každému líbilo. Jak krásné to bylo, jak oku lahodí. Tato radost netrvala dlouhou. Třetí den dostal Tregler obeslání od milostivé vrchnosti z Olešné. Šel tam zmužile, nebál se.

Přijda tam, úředník na něj spustí německy. „Nerozumím vám, pane, jsem Čech,“ řekl rázně Karel Tregler. Úředník vida, že nepořídí, otočí a ptá se česky: „Co si přeješ?“ Karel Tregler ukáže jemu obsílku a praví: „Nevím, jest to psáno řečí, které nerozumím.“ Úředník vezme lístek do ruky, bystrým okem přehlídne, zadívá se škaredě na Treglera a zařve: „Tak ty jsi ten probuzenec, co jsi zamachal to c. k. numero na tvém domě?! Mluv, co s tím myslíš?“ Tregler pokorně: „Milostivý pane, nemyslím tím ničehož. Na tabulce nebylo již číslo znát“. „Mluv numero!“ poručil úředník zhurta. „Tedy numero – nebylo znát – tedy jsem jej obnovil barvou, kterou jsem měl právě po ruce,“ zalhal si Tregler, „a myslím, že jsem tím žádnému neublížil. Úředník se na něj přísně podívá a zhurta vykřikne: „Dej si ty probuzenče pozor! Přijde-li na tebe dost malé udání, tak tě to nevyjde jako dnes! Tabulku ať dáš do pořádku, tak jak byla, rozumíš!“ A ukázal na dveře: „Marš!“ Karel Tregler rychle se vytratil ze dveří a v nich ještě zaslechl něco o lavici a o „hoblu“ a o drábovi. Cestou k domovu přemýšlel, kdo ho asi u milostivé vrchnosti očernil.

Pověra a čarodějka - Jak soudili na obci rychtáři

V čísle 9 bydlela v nájmu zemědělská dělnice Františka Kopřivová, svobodná, která byla pracovitá a hodné děvče. Jednoho dne chtěla sobě upéci v troubě nějaký vdolek. Plechy na pečení neměla, a proto poslala sousedčinu dcerušku, aby vyřídila mamince, by jí laskavě zapůjčila plech na pečení vdolků. Kačenka, tak se jmenoval dceruška, odběhla, ale záhy byla zpět s matčiným vzkazem, že prý matka plechy sama potřebuje, že také peče. Kopřivové bylo toto sdělení trochu podivné, ale brzo se jí vysvětlilo, proč sousedka Kočárková jí dnes plech nepůjčila.

Chodila dnes po obci po žebrotě a s kořením v nůši Hývanda z Nouzova, která čaruje, by krávy hodně dojily a ví zcela určitě, kdo je vinen, že krávy málo dojí. Stavěla se u sousedky Kočárkové, která se svěřila Hývandě, že její krávy málo dojí, by jí od toho odpomohla. Ale stará Hývanda měla radu okamžitě po ruce. Nařídila Kočárkové, aby nikomu dnes nic nikomu nepůjčovala, neboť ta osoba, která si chce něco vypůjčit od ní, ta že jí krávy učarovala. Tudíž plech nepůjčila Kopřivové.

Kopřivová všechno, celou radu Hývandy, vyslechla za nízkou hradební zdí, za kterou byla přikrčena. A ihned kula pomstu Hývandě. Františka Kopřivová ten den byla zaměstnána roznášením chmelních tyčí v Kortnách na chmelnici Tomáše Donáta (u Michlů).

Kde se vzala, tu se vzala Hývanda, šla tudy kolem. Kopřivová, aniž se rozmýšlela, ulomila rázem kus tyčky a třískala Hývandu hlava nehlava, při tom křičela: „To máš za to nařknutí u sousedky Kočářkové. Já tě dám, že čaruji, aby její krávy nedojily.“ Hývanda celá zalitá krví, samá modřina, šla žalovat na Kopřivovou panu rychtáři. Rychtář Josef Hauner, sedlák ze statku čp. 22 a 23, vyslechl jí, kroutil nad jejím zbědovaným stavem hlavou. „Takto, že by tě Kopřivová byla zřídila?“. Pravil: „Dobrá, nebude-li to pravda, co říkáš, pošlu pro mušketýra a jemu tě odevzdám. Ty již dobře víš, kdo mušketýrovi padne do rukou, jak mu to dopadne.“ Hývanda na to: „Pane strýčku, já mluvím svatou pravdu.“ Rychtář: „Dobře, uvidíme!“

Poslal obecního posla Josefa Růžičku do Korten pro Kopřivovou, by se okamžitě dostavila na rychtu, na jeho rozkaz. Františka Kopřivová šla na rychtu se strachem. Rychtář k ní praví: „Poslouchej ty holka, proč pak jsi tuto ženskou tak zřídila?“ Dvéře se rozletěly a do rychty vběhla paní rychtářová a rázně, zvýšeným hlasem pravila: „Poslouchej starý, ty povídáš, že jí té čarodějnici ublížila, né, ona jí neublížil, ale tato jí,“ ukazujíc na Hývadnu, „tato jí ublížila na cti, nařkla jí, že je čarodějnice. Kopřivová je chudé, pracovité děvče, na ruce živa. Kdo si jí vezme do práce, když jí takto ostouzí? Každý se jí bude zdaleka vyhýbat. Mě kdyby něco podobného řekla, utloukla bych jí na místě, tu starou čarodějnici.“ A že měla paní rychtářová „dar jazyka“, bylo toho do nekonečna. Dále pravila: „Ty, starý, když se Hývanda nepřizná, pošli po mušketýra, ať jí buďto odvede anebo přivede Hývandu k přiznání, jak to vlastně bylo.“ Rychtář ke Kopřivové: „Jak to tedy, holka, bylo? Mluv pouhou pravdu!“ Ta vylíčila všecko dopodrobna rychtáři, jak jí Hývanda u Kočárkové pomluvila, že jí krávy učarovala, aby jí málo dojily atd. a že je obě, Hývandu i Kočárkovou, za nízkou zdí vyslechla, a proto že jí odpoledne naložila, co se do ní vešlo, ale to byl jenom „foršus“, po druhé, až jí potká, dá jí „tuplem“.

Rychtář obrácen k Hývandě pravil: „Co tomu říkáš? Mluv!“ Hývanda se sepjatýma rukama prosila, aby jí odpustil, že to vícekrát neudělá. Rychtář nato: „Tak poslouchej, co ti řeknu!“ Do Chrášťan, ať se vícekrát ani neukážeš! Budeš-li zde v naší obci přistižena strážníkem, běda tobě. Zavřu tě do šatlavy a pošlu pro mušketýra. Rozumíš? A teď něco na cestu.“ U dveří visel karabáč, sáhnul po něm, Hývandu uchopil za ruku a přes záda přetahoval Hývandu, ani nepočítal. Ta prosila, slibovala a ujišťovala, že do Chrášťan do smrti nepřijde.
Rychtář zavolal drába Josefa Růžičku, přikázal mu, aby vyvedl Hývandu za obec. Ten vyvedl Hývadnu za obec „na Hlava“ a tu jí dal také něco na cestu karabáčem řka: „Toto je jenom záloha. Objevíš-li se mě tady, dostaneš více.“ Hývanda utíkala a více se v naší obci neobjevila.

Tak za starých časů trestali rychtáři lidi štítící se práce a čarodějnice, které žily na úkor lidské hlouposti. Pravdivá událost.


Pokračování