Díl II. - část 216

Pamětní kniha obce Chrášťany

Díl II. (1940-1945)

Gregor Václav, prvý kronikář, rolník čp. 81

Rok 1945

Šimr Josef přivedl do kanceláře všech 9 žab Němek. Byly ihned vyslechnuty, předvedeny do vedlejšího pokoje, kde na požádání je hostinská Procházková Aloisie, čp. 11, a ještě několik místních žen prohlédlo, nemají-li zbraně. Úplně si je nechaly svléknout. Že jim neblahořečily, domyslet se může každý. Nechtěly se dobrovolně svléknout. Byly to žáby 18 až 23 roků staré, dobře živené a zapíraly, že s „flagem“ nemají nic společného, že jsou „Volksgäste“ a přicházejí z Libochovic. Že bydlely tam ve škole a že pocházejí z Oppeln (Opolí) z Německa.

Když jim bylo pohrozeno, že budou tady tak dlouho ponechány, až se přiznají, anebo že budou předány Rudé armádě, která se již blíží od Žatce a co nevidět že zde Rusové budou. A to zapůsobilo na žáby Němky. Nejdříve všecky zbledly, pak některé se daly do breku a jiné prosily, abychom je Rusům nepředávali. „Dobře, ale s pravdou ven.“ Teď káply božskou, že je ten „flag“ jejich, že měly dva vojáky, poddůstojníky, a ti utekli do lesa, že jejich pluk je z Hamburku, že byly v Praze, ale odjely a že tudy chtěly se dostat do amerického pásma, Rusů prý se bojí a úpěnlivě prosily, abychom je Rusům nepředávali.

Žáby Němky vyslýchal Gregor, kronikář, umí německy, za přítomnosti velitelů a mnohých našich vojáků. Způsobilo to veselost, to jejich lhaní. S poznámkou, že Rudá armáda je již nablízku, aby rychle opustily obec naší, že musí odtud do Kolešovic, že naše stráže je doprovodí a ukáží cestu, jinam že nesmí, že cesta do Kolešovic je pouze volná. Nám se jednalo, aby gestapáky tam zpravily o situaci již předem vypsané. S tím jsme žáby, německé vojandy, propustili, a ony vyběhly jak střely.

Téhož dne k večeru pak přišla zvěst, že v Olešné byl chycen voják Němec, jeden z velitelů našeho „tanku“. Tam byl notně zbit a těžce zřízen, vyveden správcem lihovaru Miesbauerem za obec Olešnou, a ten mu ukázal cestu do Kolešovic. A naše stráže si jely pro druhého Němce z osazenstva do lesa s „flagem“. Totiž: jedna žena z Chrášťan viděla Němce vojáka v lese „Na Nýdrlantě“, jak se ukrývá do hromady klestu, označila přesné místo. Jeli si tedy naši pro něj s „flagem“. Přijeli k lesu a hlásnou troubou volali do lesa v samospasitelné: „Kdo je v lese, aby okamžitě opustil les, že se bude do lesa střílet, že les je obklíčen. A aby nahnali strachu, vypálili nad les jednu ostrou ránu z „flagu“. A hle, z lesa vyběhl Němec, voják, jak vyplašený zajíc, ruce maje nad hlavou, že se vzdává. Byl bledý, ustrašený. Na otázku, zda se v lese ještě neskrývají Němci, odpověděl, že neviděl nikoho. Bylo mu nařízeno, aby si přisedl a pohrozeno mu, pokusí-li se o útěk, neb o jiné, že bude ihned zastřelen.

Poznal jeho „flag“, vyptával se, „kdo vás naučil jezdit?“ atd. Nemohl pochopit, že civilisté tak dobře umí zacházet s jejich „flagem“. Hlídka „flagu“ se střídala ve vedení, tj. v řízení, a všichni se vystřídali. Němci to nešlo na mozek. Hlídka naše, která byla na „flagu“, tentokrát silná, přivedla Němce do kanceláře, kde byl ještě jednou prohlédnut, zajištěn v něm SS a poslán zesílenou naší stráží do Rakovníka na okresní národní výbor. Že při každém takovém podniku přítomen byl kronikář Gregor Václav, aby všecko mohl dopodrobna zaznamenat, je samozřejmé.

Pokračování