Díl II. - část 199

Pamětní kniha obce Chrášťany

Díl II. (1940-1945)

Gregor Václav, prvý kronikář, rolník čp. 81

Rok 1945

Národní hosté (Volksgäste). V neděli dne 11. února 1945 přijeli do naší obce „národní hosté“. Tak jsme je museli všichni jmenovat; nařízeno bylo německými úřady. Volksgäste byli uprchlíci, Němci, kteří prchali před blížící se frontou Rudé armády ze Slezska od města Oppeln (Opolí). Ze strachu před Rusy utekli ze svých domovů a vláda německá pod rouškou, že jsou to „národní hosté“ je zde po našich českých vesnicích ubytovala. U nás byli ubytováni ve škole, celkem 75 lidu různého věku i pohlaví; bylo mezi nimi mnoho dětí. Počínali si vědomě, ba přímo drze. Žádali, ba drze poroučeli si, co se jejich zásobování týče. Nic jim nevadilo, že Rudá armáda se překotně valí k jejich doupěti Berlínu. To prý nic, mají „Führera“ a ten již to zařídí. Tento odchod jejich z domova je prý pouze přechodný, tak byli Němci zaslepeni, že nechtěli přiznat, že již jsou poražení. A byli mezi nimi i inteligenti, učitelé a Oberlehrer (nadučitel). Věřili v brzký obrat, pro ně – Němce příznivý, že mají „Führera“, stále se jím ohánějí, tím zloduchem. Den co den projíždějí naší obcí velké transporty uprchlíků, „národních hostů“ (Volksgäste). „A sákriš, už to tu máme, tu Führerovu výhru!“ Tak poznamenal jeden zdejší soused, aby obveselil „houf“ u kapličky, když velké transporty míjely kolem „houfu“ u kapličky.

Praha poprvé bombardována. Dne 14. února 1945 byla Praha poprvé bombardována spojenci. Muselo tak být, dle londýnského rozhlasu, neb do Prahy se utekla ta nejlepší německá smetánka před jistou záhubou a do Prahy přivezeny od Němců sklady všeho, i válečného, materiálu. Praha byla přímo „nabita“ věcmi pro válečné účely. A proto jen do toho, říkají naši lidé všichni. Byla tam v Praze nadělána veliká škoda bombardováním, ale nám Čechům nezbývá než: „Jen tak vzejde naše vzkříšení.“

„Plutokraté“ nad naší obcí. Dne 15. února 1945 byli zde „plutokraté“. Brázdilo jich vzduchem nad naší obcí veliké roje, sta a sta. I nad Rakovníkem létali, zde způsobili bezhlavost. Pisatel tohoto byl přítomen a všecko dopodrobna sledoval. Protiletecké hlídky rozestavené dávaly zmatené rozkazy. Jedna hlídka poručila tak, druhá poručila pravý opak. Zde v městě při takovém náletu bylo legrační pozorovat velitele hlídek. Ku příkladu: Jeden velitel protiletecké hlídky nařídil: „Na ulici nesmí se za náletu nikdo zdržovat a proto ihned do protileteckého krytu.“ Na poznámku, kde že je kryt, odpověděl: „Tak honem pryč odtud, třeba někam pod strom!“ Ten zalezl po strom, přišla jiná hlídka a co že tady dělá, pod strom se nesmí, a láteřila hlídka, že občan hlídce odpověděl, aby se staral každý sám o sebe. Byl přiveden strážník pro neuposlechnutí hlídky, ten začal vyslýchat a sepisovat. Vyslýchaný: „Nezdá se vám, že už to za to nestojí, vždyť bude brzo již konec. A abyste i vy, strážníku, neměl pak ve službě kaňku!“ On se smíchem: „Máte pravdu, řekněte jim, aby vám vlezli na záda!“ A za krátký čas „to prasklo“. Mnoho občanů bývalo udáno pro neuposlechnutí rozkazu a žalářováno. O to se hlavně zasloužili „přítelíčkové“ Němců.

Z naší obce odjelo mnoho „národních hostů“. V týdnu od 18. února do 24. února 1945 odjelo z naší obce mnoho uprchlíků Němců, „Volksgästů“, když seznali, že si jich naši občané neváží a že je ignorují. Ale mnoho jiných zase přibylo, denně přijížděli.

Antonín Hyan, železničář, čp. 95, zemřel dne 26. února 1945 o osmé hodině ve stáří 44 roků, pohřeb měl 1. března 1945 (ve čtvrtek) o 3. hodině odpoledne. Byl již delší dobu těžce nemocen. Na jeho cestě poslední zahrála mu železničářská kapela p. Adámka Ladislava z Rakovníka.

Tichý Adolf, čp. 97. dne 26. února 1945 byl chycen a zavřen do koncentračního tábora Tichý Adolf, čp. 97, syn Josefa a Marie Tichých, čp. 97. On totiž utekl z Německa, kde byl totálně nasazen na práci, z tábora utekl domů k rodičům. Zde u nich v čp. 97 se skrýval po mnoho měsíců ve vší tajnosti. Ačkoliv mnozí zasvěcenci, ba i naše četnictvo, věděli zcela určitě, že se Adolf Tichý skrývá doma, zůstalo utajeno před gestapem, že je doma. Naopak četnictvo dávalo otci Josefu Tichému vždycky výstrahu, že přijde gestapo neb četnictvo hledat, aby syna Adolfa jinam ukryl neb přemístil. A tak byl ukryt ve vile čp. 136 profesora inženýra doktora Kounovského Josefa až do převratu 1. máje 1945 a pak „dělal“ spolu převrat.

Pokračování