Chrášťany 31
270 01 Kněževes u Rakovníka
Číslo účtu: 540 584 369/0800
Stará pověst vypravuje o zakopaném pokladu na poli v katastru „Ludence“ také „Ludenice“ zvané. Šlechtic bohatý utíkaje před nepřítelem sem vtrhnuvším, zakopal prý zde poklad jeho v nesmírně veliké ceně. Kdo to bly, kam jej zakopal, se neví.
Pravdivý příběh, který se stal kolem r. 1845
Od založení sochy sv. Prokopa roku 1721 měla socha u nohou čerta z bronzu, kterého sv. Prokop držel v ruce uvázaného na silném obyčejném řetěze; podnes v ruce drží socha kus řetězu. Po čase nějaký zloděj čerta z bronzu ukradl a v Žatci prý prodal. Dobrodinci, občané, jichž jména jsou na soše z roku 1832 vyryta, dali celou sochu opravit a dali soše čerta, náhražku, kterého urobil místní kovář a dle toho také vypadal. Nynější čert byl ze železa. Jak vyhlížel? Jako nějaké ošklivé zvíře.
V roce 1896 před vysvěcením hřbitova obec naše chtěla se oné pekelné stvůry zbavit, jednak že sochu sv. Prokopa ostouzela, jednak z citu náboženského, v čerta už nikdo nevěří. Ptala se obec faráře z Olešné, zda by mohl být čert ze sochy odstraněn. Ptala se obec proto, že bez dovolení úřadu kněžského nemohl a nesměl si někdo dovolit něco podobného podniknout, natož odstranit čerta. Farář se smíchem odpověděl: Jen s čertem, bez obav, dolů, beztak to není čert, jest to figura spíše ošklivému zvířeti podobající se. A tak v roce 1896, v červnu, tj. měsíc před vysvěcením hřbitova, zbavila se socha sv. Prokopa i obec naše té potvory, stvůry čerta.
Toho času, kolem r. 1845, měla naše obec ve službách obecních polního hlídače Jana Haunera, který bydlel v čp. 1 (nyní Trešl). Tento Hauner byl vyučen ševcem, ale toto řemeslo prováděl pouze v zimě, a to ještě málo. Říkalo se o něm všeobecně, že „prťačka“ (tj. ševcovská stolička) pod ním pálí. Pomáhal spíše na polích, ale nejraději chodil pytlačit; jelikož byl povahy nepříliš mírné, silák, chlap brutální, postrach hajných. Každý se ho bál a proto chodil s flintou veřejně. Bylť mládencem, ženit se nikdy nechtěl. Říkával: Ztratit pro jednu ženskou všecky, bez starosti lehnu, bez starosti vstanu, co si uvařím, sám sním, jen vyprat si dávám. Byl starý voják, sloužil 8 roků, a to bylo co říci. Ale nejmilejší zábavou byla jeho flinta, rád pytlačil.
Jednoho krásného dne pod večer vyšel si do revísek „Na Větrníku“ na čekanou. Čekal zde dosti dlouho, a tak se oddal zcela myšlenkám: Jen aby ten dědek Leitner zase svým zpěvem mně ušáka (zajíce) nezahnal. A když tak přemýšlel, zpozoroval, že se k němu blíží statný ušák; pomyslil si: Jen blíž, jen pojď, já tě něco pěkného pošeptám. Vtom slyší blížící se zpěv od Olešné, zakleje v duchu: „Sakra, dědek už zase jde namazán z Olešné a zpívá!“. Tentokrát zpíval U panského dvora, náš Vitoušek orá atd. Opilec se blížil, zajíc posadil se na zadní běhy, chvilku panáčkoval, ušima zastříhal a hop, už byl v remízku (malý lesík apod.). Hrom do tebe, dědku. Já tě naučím chodit včas z flámu domů. Myslím, že v Olešné si karty více nezahraješ. A onen zpěvák byl zase Leitner, čp. 25. Skutečně a zase, to již po několikáté, pytláku Haunerovi zajíce zahnal.
Hauner vyskočil z úkrytu, nadběhl si cestu k soše sv. Prokopa, flintu postavil za mohutnou lípu, vylezl na sochu a čekal, až dědek Leitner přijde po silnici naproti soše. V dobré náladě, ještě ve zpěvu, vrávoraje, přijda k soše, pozvedl ruku a pravil hlasem namazaného: Však ty mě nic neuděláš, na mě neskočíš dolů, jak bys mohl také skočit, když jsi uvázaný na řetěze. Chvilku ticho jako v hrobě. Leitner popošel několik kroků, obrátil se, zvedl ruku a chtěl něco říci, když vtom čert: Blll lůmp! Blll lůmp! Mordije, co to? Čert mohutněji: Blll lůmp! Blll lůmp! A řetěz zachrastí. Leitner se otočí a přidá do kroku ke vsi. Zase: Blll lůmp! Blll lůmp! Děda Leitner běží odtud, dá se do běhu, utíká, co mu nohy stačí. Čert skočí ze sochy na zem, utíká za dědou, ten přidává do skoku, čert v patách za ním: Brbl, brbl, lůmp! Děda začne zpívat: Chval každý duch Hospodina a jeho syna atd., otáčí se a zpívá dál, vůkol rozléhá se jeho zpěv. Čert žádné slitování, stále mu v patách, již po něm chmatá, stále svou: Bll-bll-lůmp! Vtom dědu napadne spásná myšlenka, ze sebe vyrazí: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, Sáro krop, Sáro krop! Ale i toto čerta neukrotilo, běží stále v patách oběti. Do stálého volání „Sáro krop, Sáro krop!“ mísilo se čertovo „Blll lůmp! Blll lůmp! Děda Leitner nevěda již co počít, začal křičet „Pomoc, pomoc!“, ale všecko marné, čert po něm již chňape, stále je mu v patách a hřmotné zvuky pekelné: Blll lůmp! Blll lůmp! Stále blíž.
V šíleném běhu hnal svou oběť čert až k jejímu stavení čp. 25. Leitner padne na dvířka u vrat, ta se vyrazila a stále volá „Sáro, krop, Sáro, krop!“. Padne na dveře v síni, ty povolily. Uštvaný Leitner leží v síni na zemi. Žena jeho slyšíc křik, vyběhla a běduje, volá, co se stalo, a muž její leží na zemi, nedávaje žádnou známku o svém životě. Začne křičet, svolává sousedy. Ti se sbíhají, žena ukazujíc na muže, kvapně vypráví, jak muž přiběhl, vyrazil dveře a tuto bez sebe leží. Někdo ze sousedů vzkřikne: Světlo sem! Což okamžitě uděláno a zjišťuje se, co vlastně se s dědou Leitnerem stalo.
Podle pachu bylo ihned zjištěno, že bude muset se mu vyměnit všecko prádlo i oděv. Odnesli jej do světnice, kde po výměně prádla uložen byl do postele. Je celý propocen, někdo ho honil, uštval, a z toho má horečky, blouzní, křičí z ní. Co to stále křičí? Sáro, krop! Copak se mu přihodilo? Nutno rychle povolat doktora. Jeden ze sousedů se nabídl, že doskočí pro něj do Kolešovic.
Doktor v krátké době se dostavil, konstatoval zápal plic a nařídil, že nemocný musí zůstati několik dnů v úplném klidu. Když nemocnému se trochu ulevilo, vyzvídala na něm jeho manželka, co se mu to tenkrát stalo, proč křičel stále „Sáro, krop!“ Ale starý Leitner neprozradil nic, mlčel jako ryba, i pytlák Hauner ničeho neprozradil, a tak zvědaví sousedé nedozvěděli se pravdy.
Až po letech Hauner seděl ve veselé společnosti v hospodě u Matějčků, čp. 12, a v dobré náladě vyprávěli sousedé svoje zážitky ze svého života. A když byl vybídnut Hauner, aby také něco veselého „dal do placu“, vyprávěl jim tuto historku a dle jeho vyprávění jsem ji věrně do této knihy zaznamenal, dodává Josef Gregor, otec kronikáře této knihy. Že Leitner více do Olešné hrát v karty a na dobré pivo nechodil, čtenář uhodne, a že v klidu pytlák své ušáky střílel, jest také samozřejmé.
Pokračování - připravujeme