Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5

Virtuální prohlídka

Virtuální prohlídka

Virtuální prohlídka obce

 

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Pamětní kniha obce Chrášťany

Díl I. (1923-1939)

Gregor Václav, prvý kronikář, rolník čp. 81

Rok 1939 - pokračování

V naší obci toho času, v květnu r. 1939, jest dvanácti lidem přes 80 roků. Jsou to:

1. Marie Pokorná, výměnkářka v čp. 39; narodila se v roce 1848, jest jí 91 roků. Dosud obstarává nákupy, chodí každodenně k sousedům „na táčky“. Přivdala se do naší obce z Nezabudic, za manžela měla Josefa Pokornýho, rolníka, všeobecně „Rottšild“ zvaný, jelikož vlastnil hodně peněz.

2. Františka Procházková, výměnkářka, sestra předešlé, bydlí v čp. 21 u syna Gustava Procházky, rolníka. Jest 83 roků stará, nemocná, trpí nespavostí a stihomamem. Často viděna, jak v noci obchází stavení a poslouchá pod okny. Přivdala se rovněž z Nezabudic za manžela Jana Procházku, otce Gustava.

3. Františka Pácová, stará 85 roků; jest zajímavou figurkou. Jest zemědělskou dělnicí a hokyní. Kromě polních prací docházela dvakrát týdně na týdenní trhy do Rakovníka 8 km pěšky. Zde v obci vždy v pondělí a v pátek, vždy odpoledne, chodila od čísla k číslu po sedlácích neb domkářích a skupovala máslo, vejce, tvaroh, husy, kachny, kuřata a jinou drůbež, a vždy v úterý a v sobotu chodívala s nákupem na trh. Mnohdy neprodala, dřela v nůši na zádech zpět domů zboží neprodané. Toho času, tj. kolem roku 1895, dávala za 7 vajec slepičích 10 krejcarů, to je 20 haléřů, ona na trhu požadovala za jedno vejce 2 krejcary (4 haléře) a častokrát neprodala a vejce přinesla zpátky domů, aby následující trh zas na hřbetě je dřela v nůši na trh. A říká se dnes tomu, že byl mezi lidem tehdy hlad a bída… vzpomíná a vypravuje. Františka Pácová byla ze 17 dětí a sama měla 13 dětí. Dosud koná domácí práce a čte bez brýlí. V životě nepoznala, co je nemoc. Bydlila v čp. 76, a když zeť její Václav Polívka (u Kubánů), železničář, prodal dům 76 Fialovi Čeňkovi, utečenci ze Sudet, bydlí a tráví zbytek svého života v čp. 3, kterýžto dům koupil Václav Polívka od kováře Ibla.

4. Justýna Štronerová, výměnkářka, stará dobrá selka, tráví zbytek svého života u syna Josefa Štronera, rolníka, čp. 14; jest vdovou a právě 80 roků stará. Je to milá, tichá selka, pracovitá.

5. Michael Tichý, narozený v roce 1853, je ze 12 dětí. Jako zemědělský dělník, kočí u koní, těžce se probíjel životem a přece se dožívá 86 let. S manželkou Eleonorou měli 11 dětí. Rád a dosud čile vykonává všecky polní práce, ba i ve chmelnici svého syna Josefa Tichýho rád ještě pracuje. Loňského roku ještě sekal ječmen s velkou hrabicí; byl vzorem mnohému mladému hospodáři. Rád vzpomíná, když byl mlád, jak sekal obilí hrabicí, že sekal s partou sekáčů, že se v sekání žádnému nedal, jak mnohdy sekali i v noci obilí, jednak sekáčů bylo málo, jednak obilí dozrávalo. Má výbornou paměť, rád vypravuje o schůzích, jak předáci lidu tahali lid za nos. Slibovali lidu a bylo to všechno. Byl přívržencem strany sociálně demokratické a v stáří mladým připomínal: Škoda každé koruny do nějaké strany platit. Co si kdo nevydře sám, žádný nikomu zadarmo nic nedá. A má stařeček pravdu. Bydlí v čp. 97 u syna Josefa, okresní cestář. (Připsáno tužkou na okraj stránky: Michael Tichý zemřel 21. listopadu 1952, pohřben v neděli 23. 11. ve věku 99 roků a 4 měsíce za veliké účasti lidu. Kněž Fr. Klaban, československý).

6. Anna Korbová, vdova po domkáři a truhláři Vojtěchu Korbovi, který pocházel z Čisté a bydlel v ulici „na Strašítkách“, nyní ulice Pražská. Josef Novotný se přiženil, vzal si Korbových dceru Vlastu, k nim do čp. 83. Novotný koupiv do Josefa Donáta statek čp. 38 a zde žije Anna Korbová ve stáří 90 roků. Dosud ráda pracuje v domácnosti, vaří, zašívá, uklízí a říká, že je „nerada“, když někdo se jí do její práce plete. Nadřela se v životě víc než dost, dosud čilá. Pamatuje se dobře na Prajzi, kdy vtrhli do naší obce r. 1866, a pamatuje, jak v naší obci řádila cholera. Pravý typ dobré selky.

7. Václav Donát, sedlák na odpočinku, jest stár 88 roků. V roce 1883 byl obecním starostou. Teď ošetřuje svého syna Františka – Aloise – Donáta, který již několik roků leží těžce nemocen, byv raněn mrtvicí. Jest zajímavé, že Václav Donát před léty ztratil úplně zrak, úplně oslepnul, musil býti voděn hlavně svým vnukem Františkem Donátem. Tento hoch vodil svého dědečka na besedy, na táčky, do čp. 76 Bedřichovi Pácovi, kde scházela se veliká společnost, a tam se besedovalo. V poledne byl odtud odveden k obědu, po něm zase odveden „na táčky“ a na večer chodíval hoch pro dědečka – jest-li zatím jej neodvedl domů někdo z táčníků, který šel kolem obydlí Donátova. A tak uplynlo několik roků. Jednoho dne stál slepec Donát Václav v síni, a hle, snad se stal zázrak. Najednou děda začal křičet a hubovat na vnuka Františka, aby ihned tu sekeru položil, aby se neusekl, a ihned z té kolny šel pryč. Vnuk Fanouš, jak mu děda říkal, byl ještě malý klučina a sekerou sekal pod kolnou dříví na špalku. A jako všichni kluci, neuposlechl i on. Děda ihned křičel na domácí lidi, aby šli na toho kluka, že má v ruce sekyru, by sobě nic neudělal. Domácí lidé se seběhli a věnovali větší pozornost dědovi než chlapci. Jeden přes druhého se ptá: copak, dědečku, vy Fanouše vidíte? Ano, má sekeru v ruce, vždyť se sekne. A opravdu, děda Václav Donát zase prohlédl. Co tu bylo radosti, nelze vypsat, každý to dědovi ze srdce přál. Ihned zašel na jeho táčky a zde bylo plno údivu, když zčistajasna se dostavil bez průvodce, každého poznal, byl jako znovuzrozen, dobře vidí, každého již na dálku pozná. Sám pisatel se osobně přesvědčil o pravdivosti. Zbytek života tráví děda Donát stále v čp. 70, nyní Ant. Malý, který se v r. 1931 sem přiženil z Újezda, vzal si za manželku Štěpánku Donátovou.

Pokračování