Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2

Virtuální prohlídka

Virtuální prohlídka

Virtuální prohlídka obce

 

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Pamětní kniha obce Chrášťany

Díl I. (1923-1939)

Gregor Václav, prvý kronikář, rolník čp. 81

Rok 1938 - pokračování

Nikdy se nám tak nechvěla ruka nad novinami, nikdy jsme neměli srdce nad kusem papíru tak smrtelně zasažené, nikdy jsme si neříkali, mučeni a týráni, tak horoucně o trochu síly a vzmužení jako teď. Muži, ženy, vojáci, pohleďte na své domovy, vezměte se v bratrství ukutém železnými ranami osudu za ruce v jeden kruh: Budeme žít, musíme žít! Ať se děje, co děje, ať nám vezmou, co vezmou, národ žít bude! Mnichovskou dohodou byla dočasně zažehnána světová válka. Nevíme, kdo ze zúčastněných v Mnichově se jí víc bál. My, majíce výběr mezi ní po boku spojenců a dneškem, jsme se války nebáli. Dnes v našem případě síly války jsou však rozděleny takto: Na jedné straně jsme my sami, na druhé straně spojené čtyři velmoci, a Maďarsko a Polsko.

Za mnichovskou dohodou stojí zmobilizovaných uvedených 6. států. Mají dohromady asi 242 milionů obyvatelů. Mobilizovány byly proti sobě, ale teď ve chvíli, kdy se dohodly, zabránily tím i válce, vzniklé pro Československo. Jisto je, že tyto síly zůstanou proti sobě dál. Ba všeobecně se usuzuje, že do jednoho roku, tj. 1939 (až se Anglie, Francie a jejich spojenci vojensky připraví), budou válčit proti sobě všichni a že dostaneme ukradené území zpět a jiné území ještě obdržíme. Dej Bůh!

Za těchto okolností, jaký to „úspěch“ podavatelů – byla mnichovská dohoda podána Československu ke schválení. Je to rána, ale neusmrcuje nás. Chceme vydržet a vydržíme. V této chvíli osud letí tempem, v němž událost jedna předstihuje druhou. Co před půl hodinou stálo pevně a bez naděje na změnu, to v příští půlhodině padá, a je už zase nepravdou. Vpředu již poznamenáno!

Čest nám vzít nikdo nemůže, tak usuzuje každý Čech. Mnoho nám vzali, přímo ukradli, ale čest nám vzíti nemohou. O tuto čest, dnes o ostatní ochuzeni a přiraženi k zemi, nás nepřipravili ani naši „přátelé“, ani nepřátelé. O tu jsme sami před sebou, před celým světem i před dějinami bohatší, než všichni ti ostatní a druzí. Kdo z nich se může dnes postavit vedle nás a podívat se nám bez hanby do očí?

(Tento dodatek napsal pisatel, zahrnuje v to současníků všech citáty)

A tak naši dobří vojáci musejí dle rozkazů ustupovati od hranic. Ustupují klidně, ve vzorném pořádku, předává se jedna obec po druhé vojsku německému, které netrpí žádných incidentů na našich lidech dříve páchaných.

Až jednoho dne navečer přišli k nám do naší obce a usadili se po hostincích a po staveních po celé obci. Kdo měl jen trochu místa, vojáky ochotně u sebe ubytoval. Druhý den se pak vojáci zakopali různě po polích. V obecní pískovně měli zakopaný a zamaskovaný minomet. Na Kopaninách, Niederlandu až k Novému Dvoru byli kolem celého lesa v krytech se strojními puškami. V Ludencích byli zakopáni dělostřelci. Na pozemku Václava Gregora, parcela 275, na pozemcích sousedících s jmenovaným, tj. na Václ. Bazikovým a Arnošta Gregora, čp. 124, byli v krytech (celkem 10) kulometčíci s osmi kulomety, směr ke hřbitovu. Odtud u hřbitova v hlohu umístěno protitankové dělo; pod hřbitovem a dále do strží směrem na Nouzov byli vojáci v krytech, a ta linie se táhla klikatě směrem na Petrovice a dále na Čistou.

Vojáci byli v krytech a střežili nově se tvořící hranici. Nepřítele Němce bylo vidět u Kolešovic, jak se zakopává a nosí slámu do krytů z blízkých stohů. Jeden „chumel“ Němců se usadil s kulometem na jednom stohu. Byl krásný jasný den a toto bylo vidět pouhým okem.

Také na našem hřbitově u sv. Prokopa ubytovali se v márnici naši vojáci a ani v takovéto pohnuté době, ani v takovéto situaci neztratili humor. V oné márnici spal jeden voják, dobrá kopa, ve staré rezervní rakvi. Po těžké, nervy vyčerpávající službě tvrdě usnul. Jeho kamarádi vynesli spáče s rakví ven z márnice, dali na nosítka a chodili s ním po cestičkách hřbitova, zpívajíce „Miserere: Fiant aur etue intendentes in vocem…“ atd. i kněze jeden voják oblečen v bílé roucho dělal; také truchlící pozůstalí kráčeli plačíce za rakví. Byla to pěkná podívaná pro nahodile přítomné a pisatele těchto řádků také.

U nás v obci i v okolí pobyli vojáci několik týdnů. Havelské posvícení vojákům jak po obci ubytovaným, tak v krytech zpříjemnili občané jak se sluší a patří. Napekli koláčů, buchet, pečené kachny, krůty i husy se našim milým vojákům dostalo. Někteří vojáci byli odkomandováni, druzí sem k nám přicházeli. Jiní odjížděli odevzdávat do Kladna, druzí do Počápel u Berouna.

A tak dne 9. listopadu 1938 asi o páté hodině odpoledne došlo k tragédii na starém buštěhradském nádraží. Dva vojáci, dobří kamarádi, jeden druhého smrtelně postřelil a zakrátko on těžkému zranění podlehl. Stalo se to následovně: V čekárně v nádraží žertovali vojáci společně mezi sebou. Radostí, že již jedou do „civilu“ nadhodil jeden z vojáků: „Já tě ještě zastřelím!“ Lehl si do kouta čekárny, kde stál kulomet a namířil jím na svého kamaráda. Tento bleskurychle uchopil cizí pušku, která stála mu nejblíže, namířil na kamaráda na zemi u kulometu ležícího, stiskl spoušť, a běda, zahoukla rána, a život dobrého kamaráda mizí. Co tu bylo pláče, prosby, by mu odpustil, že nevěděl, že puška je nabita, prosil, objímal kamaráda, postřelený s úsměvem na rtech, vše odpustil a zanedlouho skonal. Viník rval si vlasy, chtěje se rovněž zastřelil, kamarádi mu však zabránili.

Pokračování