Chmelařství

Chmelařství má v Chrášťanech staletou tradici, v současnosti patří Chrášťany mezi největší chmelařské obce na Rakovnicku.

Původně se chmel pěstoval na tzv. tyčovkách (chmel se vinul kolem jednotlivých bidel), se zaváděním chmelnic v nynější podobě se začalo koncem 19. století. Takzvané drátěnky začal v Chrášťanech stavět kolem roku roku 1897 František Tregler. Tomuto řemeslu se naučil v Kolešovicích od zámečnického mistra, u kterého pracoval. S Josefem Vajdyšem a se svým otcem Josefem Treglerem vytvořili první partu „drátěnkářů,“ postupem času působilo v Chrášťanech podobných part několik.

Zpočátku se chmel sušil na slunci na lískách, první sušárnu chmele si nechal v devadesátých letech 19. století postavit Václav Pařízek v čp. 22-23.

Vyvrcholením sklizně chmele bývala takzvaná dočesná. Jak taková dočesná vypadala, popisuje Václav Gregor v obecní kronice: Dne 2. září 1945 pořádala mládež u nás staročeskou dočesnou. Mohutný průvod v krojích i na koních vpředu se vydal na chmelnici „Pode vsí“ majitele Rudolfa Konopáska (čp. 28). Tam se česalo o soutěž, říkaly se staré průpovídky, říkanky a jiné. Pořádající byli maskováni za cikány, komedianty, flašinetáře. Také přijel chmele koupěchtivý žid, který přehlížel jakost chmele a dle jakosti nabízel „závdavek“; přijel v kočáře krytém a harašil penězi před očima pěstitele, a smlouval: „Phrodej chmel mháš špatně očesahnej.“ – „Bhude thě tho mhrzet, vhe svhetě je mhoc chmel, thy nephodáš.“ A žid nutil v židovské hatmatilce ažaž pro veselost česáčů i občanů. Vítěz v česání chmele byl odměněn věncem chmelovým, vezen byl v kočáře a v hostinci měl „sólo“, zatančil prvý kousek (vítěz byl ten, kdo načesal nejvíc věrtelů chmele, ale krásně). Na zpáteční cestě z chmelnice chodilo se do statků, do chalup chmelařů - těch kteří pěstovali chmel, přáli hospodáři i hospodyni mnoho zdraví a v prodeji chmele mnoho štěstí. Hudba zahrála krátký kousek, mládenci provedli na dvoře hospodyni, děvčata hospodáře, ten pak sáhnul do kapsy pro „prkenici“ (kožená taška na peníz), jinde sáhl do kapsy pro „šrajtofli“ (peněženka), dal – lépe – vyplatil slušný obnos kasaři, který nesl kasu a stále s ní mával - ovšem byl také převlečen do „maškarády“. Pak se celý průvod hnul o stavení dále a tam se totéž opakovalo. Tančilo se po obci, každý si musel „skočit“, nikdo nebyl vynechán. Veselá, bujná nálada ovládala mládež. Když se po staveních přání a tanec ukončily, průvod hnul se do hostince. A zde tančilo se do bílého rána.