Díl II. - část 212

Pamětní kniha obce Chrášťany

Díl II. (1940-1945)

Gregor Václav, prvý kronikář, rolník čp. 81

Rok 1945

Němečtí vojáci při zatčení byli bledí, ustrašení, nevěděli, jak s nimi bude dál. Tatam je ta jejich hrdost, pýcha, nadutost, drzost a všecky ty jejich nectnosti. Byli zde, stavěli se jako nevinní beránkové. Aby strach jim byl nahnán ještě větší, bylo jim říkáno, ovšem německy, že Rusové se již k nám blíží, že rachot jejich motorů jest již slyšet, že již se blíží od Žatce.

Jeden „hrdina“ omdlel, jiný se rozplakal, hleděli jeden na druhého tikavě, všichni celí ustrašení, dívali se na nás, jako by nás prosili, abychom je propustili. A nám to bylo pro švandu. A když jsme je se slovy „Also schnell, schnell! Los vorwärts, vorwärts!“ propustili, to byl od nich spěch, o překot utíkal jeden přes druhého ze sálu. Každý utíkal, jen aby byl prvý venku. A tak bylo i další dny.

Dne 7. 5. 1945 zajato 9 vojáků Němců. Toho dne 7. května 1945 večer zajal v lese u naší osady Nový Dvůr občan Zelenka Josef 9 vojáků Němců, z nichž byli: Jeden nadporučík, tři oberfeldwéblové (nadšikovatelé), dva poddůstojníci (kaprálové) a tři vojáci. Přivedl je do kanceláře, po vojensku je předal naší službě, službu měli Novotný Vojtěch, podporučík, a Gregor Václav, čp. 81, člen revolučního místního národního výboru a kronikář, a vrchní četnický strážmistr Záveský Václav, v čp. 20. Zde byli Němci podrobeni kontrole, prohlédnuti, odzbrojeni a bylo jim řečeno: „Budete předáni Rusům, kteří v každém okamžiku tady budou! Die Russen  in jeder Augenblick müssen da sein, werdet Ihr übergäbet!“ To byl poprask mezi Němci. Nadporučík prosil, bychom je nepředávali Rusům, že nic zlého neudělali, a prosil, abychom je propustili atd. Na slova: „Verschwundet! Aber schnell!“ (Zmizet! Ale rychle!) se rozběhli a utíkali, že je naše stráž nemohla udržet, ani jim nestačila. Ta je vyvedla po buštěhradské trati za obec, ukázala jim směr na Kolešovice, námi tak obávané, jak vpředu již uvedeno. Aby zase tam dali zprávu gestapákům atd. o naší síle a organizaci, a hlavně, že již Rudá armáda se blíží sem od Žatce. A jak se ukázalo druhý den, mělo takovéto naše jednání úspěch. Němci gestapáci se nakvap z Kolešovic stěhovali. Tak hlásily naše bdělé stráže a my jsme si zde všichni oddechli.

A Praha? Naše zlatá Praha úpěnlivě volala o pomoc. Mnoho občanů neodcházelo od radiopřijímačů a poslouchali volání a zprávy z Prahy, které ihned hlásili těm, co byli ve službě, na stráži apod. Byla zde nálada stísněná. „Kdybychom měli dopravních prostředků, rozjeli bychom se naší matičce Praze na pomoc!“ Tak prohlašoval každý. V myslích nás všech byl stále osud naší zlaté matičky Prahy.

A zase toho dne 7. května 1945 večer přivedl Pichrt František, čp. 66, zemědělec, dva vzpurné Němce, které zatknul v katastru „Lipky“. Přiběhli z lesa a nechtěli se vzdát a ani vydat zbraně. Pichrt byl zde sám, jeho kamarád odvedl před chvílí Němce, rovněž zde chyceného. Pichrt na Němce vykřiknul: „Hände auf!“ (Ruce vzhůru!) a „zarepetýroval“ a namířil pušku, chystaje se k výstřelu s tím úmyslem, že když se mu oba Němci nevzdají, že je oba zastřelí. Němci zastrčili revolvery do toreb a okamžitě zvedli oba ruce a tak z trestu museli „jochat“, ruce vzhůru, aby nemohli použít zbraně, před Pichrtem až do kanceláře, kde byli přijati našimi s jásotem. Zde byli oba Němci odzbrojeni a jeden pro drzost potrestán notným políčkem, a musel státi pro výstrahu druhým Němcům delší dobu, ruce vzhůru, čelem ke zdi. K tomuto aktu přihlížela ona skupina 9 „nadlidí“ s nadporučíkem v čele i s tím Němcem, co přivedl Pichrtův kamarád před ním.

Příhoda stráže u železničního mostu před čp. 27. Dne 8. května 1945 kolem 10 hodiny dopoledne hlásila naše spojka, že vojín Rýgl Václav, čp. 99, stojící na stráži u železničního mostu dráhy Rakovník-Louny, před statkem Polívky Antonína, čp. 27, zajal dva muže, vojáky, cizince, dle obleku bezpochyby Angličana a Francouze, a žádá, aby přišli k němu člen revolučního národního výboru Gregor Václav (umí německy) a vrchní četnický strážmistr Záveský Václav. Oba jmenovaní ihned odebrali se na jmenované stanoviště. Tam se jim po vojensku hlásil: „Vojín Rýgl Václav hlásí, že zajal dva podezřelé cizince, pravděpodobně jeden je Angličan, druhý nejspíše Francouz!“ A jako na vojně, neb byl vojákem z fronty, držel tělo ve vojenském postoji a držel oba zajaté v šachu v určité vzdálenosti.

Rýgl byl pochválen oběma a zajatci šetrně prohlédnuti – a dle předložených dokladů byl jeden Angličan a druhý Francouz, oba letci, šaršanti, na jednom éroplánu. Vyprávěli, že havarovali v Sudetech a utekli Němcům a na útěku dostali se hladoví až do naší obce. Oba hladové nasytila manželka Ulricha Ludvíka, čp. 152, souseda u železničního mostu, Ulrichová Marie.

S opatrností byli oba dodáni okresnímu národnímu výboru do Rakovníka. Dorozuměli jsme se s nimi pomocí „spasitelné“ němčiny. Francouz, vysokoškolák, uměl německy i anglicky. Angličan se vyjadřoval v jeho mateřštině Francouzovi a ten nám to v německé řeči překládal. Rýgla Václava oba chválili, že je to „richtiger Kerl, bravo Man,“ tj. správný chlap, dobrý člověk. A když jsme pak opouštěli s nimi stanoviště Rýglovo, srazil Rýgl Václav „kramfleky“ a hlásil: „Jelikož jsem zatknul dva významné cizince, žádám, bych byl navržen k vyznamenání!“ S hlučným smíchem jsme od stanoviště odcházeli. Tento příběh zaznamenán dopodrobna, že naši vojáci neztratili humor v tak vážné době. Všecko konalo se s úsměvem na rtech.

Pokračování