Díl I - část 33

Pamětní kniha obce Chrášťany

Díl I. (1923-1939)

Gregor Václav, prvý kronikář, rolník čp. 81
 

Rok 1895

V lednu, začátkem, byly silné mrazy. Vozily se tyčky – 100 kusů za 11 zlatých – převážně z Obory z Lužné. Dne 22. ledna zemřela Donátová (Zdenková), čp. 70, raněná mrtvicí. Toho dne zemřela nádenice M. Řepíková, čp. 22. Do sboru dobrovolných hasičů zde byl zvolen za čestného člena (v lednu) V. Pařízek; daroval do sborové pokladny 10 zl.

V únoru padal sníh, takže se jezdilo na saních.

Březen, tuhé mrazy, od 12tého padal sníh, kterého napadla spousta, že není pamětníka tolik napadlého sněhu. Plán na Pařízkovu sušárnu od stavitele Paulova stál 20 zlatých. Dne 31. března měl zde přednášku ředitel hospodářské školy z Rakovníka.

Počátkem dubna r. 1895 se začalo sít. Řepa se zaprodávala 1 q za 60 až 70 krejcarů. Bylo usneseno: Bude-li cukr platit 1 q 12 zlatých, bude řepa odebírána za 1 q 70 krejcarů a dále: Bude-li cukr za 13 zlatých, bude řepa za 80 kr. za 1 q, bude-li cukr za 14 zlatých, bude řepa za 90 kr. za 1 q atd. Zajisté uznáte, potomci – byli naši dědové i otcové otroky cukrovarníků. Byli v naší obci zemědělci pěstující řepu zaprodaní, tj. přišli do naší obce zástupci cukrovarů, svolali si zemědělce veřejným vybubnováním do hostince všecky zemědělce řepu pěstující a zde nabízeli za 1 q řepy 90 krejcarů, dodat do cukrovaru. Našel se mezi nimi ten zaprodanec, člověk v popředí stojící – rychle vstal a hlasitě prohlásil: „No, víte, pánové, za 90 krejcarů se řepa může sázet!“ Ihned šel ke stolku, u kterého seděli pánové z cukrovaru a hlasitě – by to každý z přítomných slyšel: „Napište mě 20 strychů – budu ji sázet!“ A zatím on ten zaprodanec – člověk bez charakteru – dostal za 1 q 1 zl. 30 kr., ba někdy dostal i více. Toto darebáctví vystihl a prozradil na darebáka toho Josef Gregor, zemědělec, čp. 81, a řepa přestala se u nás zanedlouho sázet. Že Gregor měl s oním do smrti hněv, jest myslitelné, neb vystihl a prozradil na nešlechetného toho darebáka nejen, že dostával za řepu více, ale on neosázel ani polovinu hlášené jím plochy. Takoví darebáci byli v každé obci. Neuvěřitelné…

V dubnu, v druhé polovině, kopaly se chmelnice a někteří kopali ještě 12. května; tento měsíc byl celý krásný – zaselo se dobře. I červen byl příznivý, červenec deštivý z kraje, pak bylo krásně, píce se pěkně usušily a dobře sklidily. Sekáči sekali 1 strych (korec) za 2 zlaté.

Srpen začal velmi suchým počasím, takže se hmyz množil a chmel začal černat; přišla vláha a všecko se napravilo. Tento měsíc byla volba starosty. Zvolen byl Antonín Hauner, rolník, čp. 35. Kdo neměl zaplaceny obecní přirážky, nebyl k volbě obce zastupitelstva připuštěn. Tak usnesl se jednomyslně obecní výbor, ne snad, aby mohl spíše někdo volby ovládnout, ale usneseno proto, aby občané dluhující obecní přirážky vyrovnali a účelu bylo plně dosaženo – každý dluhující byl donucen zaplatiti a také zaplatil – nenechá si někdo ujít volbu.

Prvou sušárnu moderní – na tu dobu – postavil Václ. Pařízek, čp. 22-23, firmou Andrlík a Hübner a stála kolem 2 000 zlatých i s celým zařízením.

V Praze byla pořádána národopisná výstava. V. Pařízek obeslal vzorek chmele a obdržel bronzovou medaili.

Toho roku bylo hodně myší, které ničily úrodu; bylo úřady nařízeno je trávit a poslaly na obecní úřad pilulky otrávené, které si musel každý zemědělec zakoupit. Pilně se všeobecně trávily a rázem bylo po myších. Cena chmele 1 cent = 50 kg za 90 zlatých.

Září i říjen měsíce krásné, pak sucho, že se nemohlo sít a zemědělci se báli sít, neb ta myší havěť se rozmnožila, že byla obava, by obilí zaseté nesežraly. I kočky všecky zmizely do polí a pomáhaly tak rolníkům ničit nepřítele sklizně.

V měsíci říjnu r. 1895 přistupovali zdejší rolníci za členy „Hospodářského družstva v Rakovníce“. Družstvo poskytuje členům výhody; platilo se za podíl 10 zl., zápisné 12 zlatých.

Listopad byl mlhavý – oralo se pěkně do 21tého, pak zamrzlo. Prosinec vydržel tuhými mrazy do konce. Starostou byl Antonín Hauner, rolník, čp. 35.

Rok 1896

V lednu ubyla obleva, později náhle zamrzlo a bylo po myších, všecky zahynuly. Tyčky chmelové z Nové Huti zasílaly se po dráze a stály zde na místě 100 kusů 10 zlatých 50 krejcarů.

V únoru tuhé mrazy a sníh padal. Ježek na drcení hrud stál 50 zl., krouhačka na burgán 10 zlatých.

Březen pěkný, krásně se sílo. Duben začal deštěm, pak bylo krásně a práce, setí a kopání chmelnic, se dodělala.

Tento rok 1896 se postavil místní hřbitov, rozpočet byl asi 2 000 zlatých.

Květen deštivo a pak sucho až do konce. Kráva – nutná porážka – stála, neb prodala se za 30 zlatých.

V červnu bylo krásné počasí, obilí, chmel, řepa, pěkně rostly – k smrti se říkalo – a bylo to pravda.

Dne 19. června bylo veliké krupobití., padaly kusy ledu téměř 1 hodinu a za tuto hodinu zničily kroupy celou slibnou úrodu. Chmel na několika místech zpřerážen (další vypsáno již na str. 124 až 125). Bylo to pravé peklo. Pisatel tohoto prožil to peklo „za Vrchy“, kde otec přiorával tyčkovou chmelnici, již dodělávali, přihnala se náhle bouře, z černých mraků šlehal blesk za bleskem do země ustavičně. Vody všude na 1 m vysoko – hotová potopa, pravá Sodoma. Byla to průtrž mračen. Padaly kusy ledu. Vůl nechtěl se hnouti z místa. Soused pole, Vojtěch Korb, který rovněž byl s kravou na poli, a při cestě k domovu silní proud vody krávu podrazil a přívaly se valily přes ni, málem by se byla utopila, nebýti otce Jos. Gregora. Měli jsme s sebou na poli psa, ten plaval a kňučel ochraňující mě – byl jsem tehdy 10letý kluk – mnohdy jsem upadl neb mě příval vody strhl sebou, pes za štěkotu mě táhl z vody ven. Na vůz jsem si sednouti nemohl; měli jsme tak zvanou „korbu“ a tu voda také brala s sebou, někdy hrozilo, že příval vod celý vůz převrhne. Obloha potažena černými mraky, byla úplná tma, po obloze se křižovaly blesky a vzápětí hrom děsně burácel. Cestou domů šla s námi z pole Josefa Náglová, čp. 31, (všeobecně zvaná „Pepička Prokůpkojc“), ta se celou cestu hlasitě modlila a vždy při zablýsknutí svůj hlas zesílila, křičela. Každého svatého zvlášť jmenovala a prosila jej, co má dělat u trůnu nebeského. Každému svatému přidělovala práci; jeden měl orodovat v nebesích, druhý klečet u trůnu nebeského, třetí prosit, toto řádění krup by již přestalo, svatý Isidor, patron českých zemědělců měl pohlédnout, jak se jeho práce ničí a již je zničena… Vždy při hrozném zablýsknutí zvýšila Náglová svůj hlas a tím situaci nám všem nejen znepříjemnil, ba naopak byla mezi námi ještě větší hrůza. U dráhy buštěhradské byla záplava, vody po krk. Tenkrát dne 19. června r. 1896 příroda se zde u nás ukázala macechou – pravé Boží dopuštění – v hodině byla slibná úroda úplně zničena.

Nastalo pěkné počasí, hlavně v noci teplo, stal se přímo zázrak. Ten, kdo chmel neměl ještě přioraný, vytrhal všecko a čekal. Kdo měl již přioráno, nechal. V týdnu chmel vyrazil, zavedl, a kdo nechal rozbitý chmel na tyčkách, ustříhal s nůžkami a ty nejlepší suky zavedl a slámou uvázal na tyčku. To dělalo se začátkem července, a jelikož chmel měl vláhu a bylo teplo, chmel řádil – rostl bujně – za krátký čas se spravil, chmele se urodilo až dost. Příroda není-li příliš pozdě, zase všecko napraví. Tak veliká katastrofa a všecko roste jako z vody, narostlo všeho dost, však ceny chmele malé. Chmel stál 1 cent – 40 zlatých až 54 zlatých. Začal se česat 26. srpna. Od věrtele se platilo 4 až 5 krejcarů, ale od sušení. Chmele se urodilo jak již uvedeno nadbytek, ale byl po kroupách velmi lehký.

Vysvěcení hřbitova. Dne 26. července r. 1896 o svátek sv. Anny světil se nově postavený hřbitov. Byla zde sláva veliká, obec naše okrášlena prapory, měla slavnostní ráz. Den byl krásný, obřady církevní provedl vikář, páter Jan Runt z Kolešovic za asistence kaplana Josefa Svátka z Kněževsi.

Vikář Jan Runt měl na hřbitově dojemné kázání, mluvil každému do duše. Připomínal na toto posvátné pole, sem musí každý, bohatý i chudý, proto zapřísahal každého: „Mějte se ve spolek rádi“ atd. Vyrukovaly všecky místní i kněževeské spolky: Ochotníci, hasiči, hasiči z Kněževse, obecní výbor. Dostavilo se na tisíce občanů zdejších i z dalekého okolí. Hudebníků účinkovalo 36 za řízení dobrého kapelníka Josefa Holýho, čp. 109.

Slavnost na hřbitově se ukončila sborovou, krásnou písní, kterou zapěl sbor zpěváků Čtenářsko-ochotnického spolku, a to: Adolf Ringmajer, čp. 38 – zpíval I. tenor, Konopásek Eduard, čp. 44 – II. tenor, Josef Pochmon, čp. 29 – II. tenor, Theodor Žákovec, čp., I. bas, Josef Pravda, učitel, I. bas, František Bazika, čp. 15 - I. bas, a Josef Gregor, čp. 81, II. bas. Jejich zpěv líbil se každému. Po tomto zapěním písní obřad vysvěcení hřbitova ukončen. Mohutný průvod hnul se za zvuků hudby do obce, kde pořádány věnečky v obou hostincích – u Ludvíka Procházky, čp. 11, a dole u Vojtěcha Matesa, čp. 17. Všecko bylo v režii obce.

Dne 30. července 1896 uhodil blesk do domu Peška, čp. 112, sjel komínem do světnice, omráčil ženu Peškovou, která právě sedíc u kamen zatápěla. Blesk srazil několik obrazů ze zdi – zmizel.

Srpen deštivý, nemohlo se sekat obilí, které dozrávalo. V září pro mokro těžce se sílo. Zemřel Václav Hyan, výměnkář, čp. 95 a Josefa Amlerová, manželka rolníka čp. 25; byla dlouho nemocná.

V říjnu mohl každý dobře zasíti. Řepa byla zaprodána za 98 krejcarů, a kdo jí zaprodanou neměl, tomu dávali pouhých 66 krejcarů za 1 q.

Listopad započal mrazy – od polovice se mrazy „strhaly“ a mohlo se ještě orat. V prosinci nastaly tuhé mrazy. Tento měsíc zemřela stará Procházková z hospody hořejší, čp. 11, na plicní chorobu.

Byla také sleva daní na kroupy; statek č. 22 obdržel na Chrášťany 22 zl. 50 kr., na Kněževes 19 zl. 90 kr.

První pochovaní na nově postaveném hřbitově: Anna Grillová, stará 76 roků a dítě Josef Pác, v stáří 10 neděl. Tito zemřeli několik dní před vysvěcením hřbitova a museli čekat na svoje pohřbení, aby mohli býti u nás pohřbeni. Další zemřelí v roce 1896: Josefa Amlerová, čp. 25, v stáří 51 roků, Václav Polívka, stár 77 roků, Václav Hyan, stár 64 roků, Josefa Treglerová, 88 roků, Marie Procházková, 67 roků, Johana Hejdová, Marie Uhrová, děcko ¾ roku, Josefa Procházková, 8 měsíců.

Pokračování