Zde uvádím případ, jak už se u nás u kapličky v "houfu" s gestapáky jednali, už se nikdo nebál, vzhledem k situaci na bojištích, nebáli se občané více těch panáků.
Jednoho dne bylo slunečno, krásně. "Houf" u kapličky hodinu od hodiny mohutněl. Sešli se lidé z celé obce. V tom přijelo auto s pěti gestapáky, jeli kolem kapličky na "Strašítka", bez ptaní zajeli k Jaromíru Procházkovi, čp. 77, vyšetřovali zetě Novýho, který byl ve Vídni totálně nasazen na práci, ale nejel nikam, zůstal u rodiny, manželky a dvou dětí, která po dobu války bydlela s dětmi u rodičů Jaromíra a Marie Procházkových, a Nový zde se u nich skrýval. Po vyřízení záležitosti gestapáci přijeli zpět ke kapličce a německy spustili, kudy se jede do Lužné. Dostali z "houfu" odpověď dosti říznou: "I kdopak vám rozumí?" Přijeli ihned blíže a plynou češtinou se ptali, kudy je blíže do Lužné, zda na říšskou silnici neb přes Rakovník? Bylo jim chladně, bez zájmu ukázáno na státní silnici. Jeden z gestapáků na to česky: "Přes Rakovník to bude blíž!" A odpověď z "houfu": "Nám je to přece jedno, kudy do Lužné pojedete." Gestapáci mezi sebou česky: "Tak se s autem otoč a pojedeme po říšské silnici na Krupou, přes Lišany." Občané v "houfu" propukli v hlučný smích: "No vida, dobře vědí, kudy jeti. Vida, jak již jdou k lizu. Patrně mají již strach, již větří, že to s nimi jde z kopce" a podobné řeči se u kapličky vedou. Takhle s gestapáky jednat před krátkým časem, špatně by to dopadlo, všecky by nás sebrali a zavřeli do koncentráků.
Souboj letadel. Dne 16. října 1944 bylo krásné počasí, slunečno. Od Krupé hnalo se německé letadlo pronásledované americkým letadlem. Německé letadlo shodilo u svaté Rozálie sud na benzín (nádržku), "baller" zvaný, který spadl na pole Konopáska Rudolfa, čp. 28, když před tím shodilo velikou nálevku (trychtýř) z pytloviny na "Kopaninách" na pole Gregora Václava, kronikáře, který tam oral, a syn jeho mu poháněl dobytčata. Syn Radislav. Byla to krásná, ale velmi nebezpečná podívaná. Americké letadlo hnalo německé pod sebou a ustavičně střílelo. Střely z amerického letadla létaly, hvízdaly kolem, takže bylo nebezpečí, že bude někdo střelen neb dokonce zastřelen. Ale Bohu dík, odneslo to letadlo německých gangsterů, které se zakymácelo a odletělo směrem na sever, kde pilot seskočil padákem a jeho letadlo letělo směrem k nádraží svojetínskému, kde se zřítilo do brambořiště blíže Povlčína, k naší veliké radosti.
Klečka Antonín, čp. 45, domkář a bývalý šafář v Hřebečníkách na pozemcích knížete Fürstenberga. Klečka sil dne 18. října 1944 ozim na pozemku u svatého Šebestiána blíže Olešné. Při přejíždění meze páka secího stroje se mu z ruky vysmekla, udeřila jej, Klečku, do břicha a v noci za velikých bolestí, ačkoliv byl k němu povolán lékař Dr. Janoušek z Kněževsi, zemřel. Pohřeb měl 20. října 1944 odpoledne. Klečka vedl nákladný spor s Rýglovou Marií, hostinskou, vdovou po Stanislavu Rýglovi z Olešné. Spor byl o cestu. Klečka obdržel příděl roku 1925 od pozemkové reformy tam v "Jordáně", pozemek z bývalého statku knížete Fürstenberga, v katastru olešenském, zvaném "V Jamách". Přes jeho přidělené mu pozemky vedla cesta na pozemky rovněž přidělené Stanislavu Rýglovi, hostinskému v Olešné. Ten zemřel a Klečka vdově Marii Rýglové cestu přes jeho pozemky zakázal. Vznikl soud, komise, jednou vyhrála Rýglová, Klečka podal odvolání a při druhém soudě vyhrál zase on. Zase nebyla Rýglová spokojena, podala odvolání a tak nákladný spor se vleče dál, při několika tisících útraty. Zde se střetly tvrdé české palice. Neopomenu zaznamenat, jak spor dopadl.
Nepřátelští parašutisté. Dne 19. října 1944 bubnoval strážník Rottek Josef z nařízení obecního úřadu, kteréžto nařízení došlo spěšně od německých úřadů, že nepřítel vysadil parašutisty, agenty, z letadel. A aby každý občan zadržel každého podezřelého člověka. A aby "jó to" bylo co možná v tom nejpřísnějším, aby my Čecháčkové dostali jsme co největší strach, nechali nařízení to vybubnovat čtyřikrát po sobě. To je: 19. října dvakrát a 20. října také dvakrát. Strach má velké oči, byl rezultát všech občanů. Jen aby české obyvatelstvo drželi v hrůze. My se jim, Němcům, smějeme.