Úroda roku 1944. Sklidilo se dosti dobře, byla dobrá úroda. Chmele bylo méně. Kopa "šla" na 17 až 18 věrtelů po kopě. Za 1 cent (50 kg) platili obchodníci 2600 korun. Nakupovačem chmele byl Pracný Alois, Kněževes, který nakupoval pro českou společnost v Žatci. Do července byl chmel ve vzrůstu příliš slabý, ale pak v několika dnech se spravil, takže již byla naděje, že úroda chmele bude, na tu bídu, obstojná. Od věrtele se česáčům platilo 4 koruny 20 haléřů a strava, celé zaopatření.
Krejzová Petronila, čp. 5, vdova po pekaři, obchodnice, zemřela 28. 9. 1944 ve věku 81 let a pohřbena 30. 9. 1944, byla to hodná žena, pracovitá, pohřeb krásný, mnoho lidu vyprovodilo ji na cestě poslední. Buď ti zem česká lehká.
Československá armáda v SSSR. Dojmy doma. Pod vedením generála Svobody dne 8. září roku 1944 zasahuje do bojů o průsmyk Dukelský, tak hlásí Londýn. Zaplať Bůh, již je na hranicích naší drahé republiky. Každý zdejší český člověk přímo jásá, že již se blíž konec tyranie. Jak může to ještě dlouho trvat, vypočítává každý, snad do zimy, snad nejdéle do jara již bude války konec. Mezi naším lidem, v naší obci, panuje ta nejlepší nálada, kterou nelze popsat. U hořejší kapličky scházejí se naši lidé v pověstný "houf" našich občanů. Tam se rokuje o současných událostech a na mnohé předčasně. Že by za to, co se zde mluvilo o Němcích a proti nim, byl ještě na jisto koncentrák. Mnohý sobě řečí takovou ulehčí, mnoho se každému uleví. Každý si dělá plán do budoucna. Tak jak může ta "německá pakáž" dlouho ještě válčit? Bulharsko, Rumunsko se již Rusům vzdaly. Itálie je přemožena a už se válčí na Slovensku atd. Takovéto řeči se vedou u kapličky v "houfu". Jeden předstihuje druhého, by co možná přinesl nejrychleji zprávy z londýnského rozhlasu. Zde, u kapličky, v "houfu" nebylo žádných tajností, jeden před druhým se nebál mluviti o té německé lůze, sebrance, pakáži, slotě a jinak, jak byli ti "nadlidé" v "houfu" u kapličky nazýváni. Dne 6. října 1944 překročila československá armáda pod vedením generála Svobody československé hranice. Zpráva přišla trochu opožděně, ale u kapličky v "houfu" nadšení neutuchající. Radostné výkřiky nebraly konce.
Polní maršál Rommel v Africe. Dne 15. října 1944 bylo celý den krásně, sluníčko svítilo, a to asi proto, že jsme se zbavili zase jedné německé stvůry. Němci totiž hlásí, sami se přiznávají, smrt polního maršála Rommela, bývalého vrchního velitele v Africe. On nechal svoji armádu v Africe "ve štychu", tj. zanechal tam celou armádu i se vším příslušenstvím, když všecko projel, celá armáda byla zajata Američany a Angličany a jich spojenci. Rommel s několika jeho přívrženci odlétli do říše, o svoji armádu se více nestarajíce. Führer zuřil přímo na Rommela, ten upadl v nemilost vůdcovu a tak mu nezbývalo nic než se odpravit, pouze dobrovolná smrt. Sedl do letadla, to se zřítilo a Rommel i řidič letadla našli v troskách smrt. A zase veliká sláva, jásot, smích atd. v "houfu" u kapličky. Měli jsme zde všichni pořád a pořád co robit. Stále jsme oslavovali vítězství naše. Jaká zde u nás v obci a hlavně v "houfu" u kapličky panovala nádherná nálada, nemůžete, milí čtenáři a milí naši potomci pochopit, jaká veselost, radost po celé obci naší. Mnohý občan prohodil, říkal, jeden druhému: Jestli to, jak s Němci smýšlíme, jak oslavujeme jejich prohry, poneseme se všichni do koncentráku, do plynových komor, jestli to někdo na nás "šťouchne". A "nešťouchnul" to nikdo, věřili občané jeden druhému. A nebylo by divu. Gestapáci, kteří bydleli v gestapácké chatě v lese "V Lišcí jámě" blíže lišanského rybníka, jezdili kolem kapličky a po celé naší obci často, skoro denně, autem. Gestapáci jménem Skalak, Vltschek, Felkel, Willi a jejich představený obergestapák Wiesman.