Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2

Virtuální prohlídka

Virtuální prohlídka

Virtuální prohlídka obce

 

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Pamětní kniha obce Chrášťany

Díl I. (1923-1939)

Gregor Václav, prvý kronikář, rolník čp. 81

Válečný rok 1917

I tohoto roku vydávala vláda –enky, které mnoho neprospěly hladovějícím lidem. Rovněž i papírové peníze – úplavice neb hadry – byly vydávány v obrovském množství. Lid strádal, nebylo co dáti do úst. Bylo hrůza se podívat na ubohé děti.

Rakouský císař dal heslo: „Vše pro dítě!“, drze lhal. Naopak pro dítě, a hlavně české dítě, se nic nedělalo. Byl to stařec ničema.

Lidé zde zůstavší nemohli hladem pracovati. Byli již apatičtí; byly případy, že přišli na pole sekat žito. Posekali několik snopů, museli vysíleni hladem usednout, šli domů, a co k jídlu? Podojili kravičku, na zahrádce rostl tuřín a ten k mléku přikusovali, chleba nebylo. Božská pravda, skutečnost. Ale takový hlad panoval v celém mocnářství; hlavně v zemi české. Mořili nás Čechy hladem, abychom se nebouřili. A zase rekvizice za rekvizicí. Nebylo již co bráti! Mnozí před smrtí hladem neb strachem před rekvizicí zabili krávu – jalovici. A toto maso jedli samotné, bez chleba, moučníku, prostě nebylo ani chleba, ani mouky. Byly to hrozné časy, bída, bída. Peněz, úplavic, nadbytek a koupit za ně se nemohlo nic.

V tomto roce 1917 byla postavena obecní váha u sochy sv. Isidora za starosty Rud. Konopáska. Obecní úřad byl u Josefa, později Ant. Rýgla, čp. 33.

Úřady rakouské pronásledovaly všecko, co bylo české. Hlavně Sokol byl pronásledován a persekvován. Prohlídky v sokolských jednotách byly na denním pořádku, u nás u starosty Sokola, bratra Josefa Gregora v čísle 81, byly každý měsíc. Byly zabavovány sokolské knihy, letáky, brožury a podobně. Mnohdy taková prohlídka neobešla se bez humoru. Náš starosta Sokola br. Gregor Josef měl trochu toho štěstí, že měl přítele, kolegu ve vrchním strážmistru četnickém Buriánovi.

Rakouská vláda se bála sokolstva. Hrozná persekuce nastala. Byli pronásledováni sokolové i předáci a vedoucí národa českého. Byli všichni žalováni a jejich majetek zkonfiskován. Tak v roce 1914 byli zavřeni Václav Klofáč, Dr. Kramář, Dr. Rašín aj.

Jiní předáci byli zatčeni, spoutáni na rukou i nohou a vlakem v dobytčím voze dopraveni do Tallerhofu u Štyrského Hradce. Byli vtěsnáni do vagonu, až 150 lidí, a potřebu museli dělat ve vagoně. Na tuto hrůzu upozornil v parlamentě v květnu r. 1917 svou dlouhou, krásnou řečí celý svět poslanec Jiří Stříbrný, a svou řeč zakončil slovy Františka Palackého: „Český národ byl před Rakouskem a bude i po něm!“

Starostou obce byl Rudolf Konopásek, rolník, čp. 28. Tento starosta, jakožto voják, musel vykonávati všecko bezohledně, co mu bylo nadřízenými úřady poručeno, jinak mu bylo pohrozeno narukováním. Měl mnoho práce, samý soupis, tj. koňstva, obilí, bytů, materiálu kovového jako cínu, mědi, bronzu, olova a podobně. Všecko zrekvírovali na účely válečné. Ba rekvírovali i posvěcené zvony k lití děl. Posvěcené zvony zabírají na vražedné účely. Vrahové, i takovýchto zločinů se nebojíte? Tímto okamžikem máte již vaši válku prohranou! Bůh ztrestá vaše bídné činy. A takovýmto počínáním si český lid jen odpuzovali.

Zemřelí v roce 1917: Apolena Pichrtová, čp. 88, stará 66 roků – Františka Polívková, čp. 49, 33 roků – Jos. Treglerová, č. 48, 75 r. – Jan Tregler, c. 48, 72 r. – Vincencie Busebaumová, čp. 47, stará 75 r. – Karel Hendrych, čp. 54, stár 58 r. – Marie Vojáčková, čp. 117, 16 roků – Václ. Kús, dělník ve dvoře, čp. 16, 59 r. – Frant. Busebaum, čp. 47, 33 r. stár – Jos. Řepík, čp. 40, 74 r. – Josef Konopásek, 72 r. – Matouš Václavík, 84 r. Celkem zemřelo i s dětmi 19 osob.

Válečný rok 1918

Krutá válka trvá již čtvrtý rok. Čtenáři, ani pojem si nedovedeš udělati jaká bída, hlad, otroctví, na druhé straně kěťaství panuje. Lid toužebně očekává mír, který by celý národ československý vysvobodil od utrpení hladu a z ponížení. Naši poslanci rázně zakročují ve vídeňském parlamentě, avšak marně. Sami jsou pak stíháni pro velezradu. I ve spřátelené Francii, dle časopisu Národní politika ze 12. ledna 1918, měl ostrou, prudkou řeč ve francouzském senátě proti císaři Vilémovi a všem Němcům prezident dle stáří, 85letý senátor Couzy. Tento nazval Němce barbarskými hordami, jež v bestiální hanebnosti své rovnají se paličům Džingischánovým a Tamerlánovým, ba ještě je předstihují. Německé vojsko je vojsko lupičů, prznitelů žen a katových spojenců. Přes čtvrt hodiny tupil stařičký řečník německého císaře Viléma II., kterého srovnával s římským císařem Neronem; žádal nejpřísnější tresty pro Hohezollernské rodiny před soudním dvorem Dohody. Couzy skončil tvrzením, že celá Čtyřdohoda musí vésti válku až do krajnosti, aby lupičský stát německý a jeho pohlavár byli zničeni.

Lid náš hltavě četl takovéto zprávy, jak se vždy zaradoval, přicházely-li z bojišť zprávy, že Dohoda postupuje. A přicházely zprávy o našich legiích, jak hrdinně bojují na všech bojištích. Jak každý k nim upírá zraky; všeobecně se tvrdí, že legie jsou našimi blanickými rytíři.
A tak jako naši chrabří legionáři mařili rakouským tyranům plány, tak i doma dělal každý Čechoslovák, když ne zločiny, jak oni tvrdili, proti monarchii, tedy každý dělal takzvanou „pasivní rezistenci“, tj. dělal každý zdlouhavě, zdrženlivě, beze vší chuti; všecko se ničilo, rozbíjelo, jen aby se té věci nemohlo použít k válečným účelům. Taková všeobecná nálada byla mezi lidem.

Vedoucí činitelé národa utvořili mezi sebou tajný spolek zvaný „Maffie“. Tato dorozumívala se tajně s odbojem v zahraničí. Odboj zahraniční vede profesor T. G. Masaryk a dr. Eduard Beneš. V Praze tato „Maffie“ napojila se na telefonní vedení na linu Berlín-Vídeň.

Toto připojení provedl člen „Maffie“ Očenášek ve vile Demartince. Tento neohrožený bojovník naslouchal tajně, odposlouchával, rozhovory císaře Viléma II. s Vídní; na této lince telefonní poslouchal Očenášek i rozhovory generálních štábů aj. Očenášek ihned hlásil zprávy „Maffii“ a tato tajně podávala zprávy do zahraničí našim vůdcům. Že to bylo jednání nanejvýše nebezpečné, čtenář sobě domyslí. Podle tehdejšího režimu nejméně velezrada, a na tu byla ve válce šibenice. Však takových statečných, neohrožených lidí bylo i u nás a v našem okrese dost a dost. Kupř.: V květnu r. 1918 dostavil se na obecní úřad v jisté záležitosti vrchní správce a inspektor pan Šnajberk z Olešné ze dvora knížete Fürstenberga. Jakmile se v obecní kanceláři poohlédl, spatřil na stěně viseti obraz císaře Franze Josefa I. S hlasitou poznámkou: „Vy tu máte ještě toho vraha viset?“ Rozmáchl se holí a než se kdo nadál, praštil do obrazu holí a napadrť jej rozbil a na zemi rozšlapal a hodil ke kamnům se slovy: „Tam patří!“ Z toho vidět, že i naše inteligence pracovala ve prospěch národa českého, tolik ujařmeného. Nic se nebála – dávala svou existenci i život v sázku. Vrchní inspektor Šnajberk živil celou válku rodinu našeho vůdce odboje a pozdějšího prezidenta Masaryka. Zajisté veliká odvaha, když kolem paní Charlotty Masarykové se „špiclové rakouští“ jen hemžili.
Keťasení bujelo, jezdili do naší obce i kolem do obcí lidé z měst pro chléb, mouku, brambory i obilí. V mnoha případech vyměňovali za aprovisaci látky, cíchy, šaty, ba se vyskytl případ, že nabízeli i peřiny. Mnohokrát zrovna nebyly ty obchody reelními, ale byly do nebe volající. Vydřidušsky byli někteří lidé okrádáni, neb aby uhájili svůj život a svých dětí, byli nuceni dáti to poslední, i peřiny, svůj oblek aj. Bída, to je malé slovo k nastávajícím poměrům. Hyena, to jen lichotivé slovo pro takového vydřiducha.

I z naší obce se vyvážely potraviny. Aby se tomu zabránilo, utvořil se takzvaný „komité“, a toto chodilo po obci a na nádraží k vlakům a každé vyvážení aprovisace zabráněno. Při tom působila četnická asistence, válečný četník, Kníže jménem.

Že se vyvážená aprovisace brala jen chuďasům, zde příklad: Jednoho dne bylo zase „komité“, sestávající z četníka Kníže, Václava Růžičky, čp. 4, ševce, Adolfa Řepíka, čp. 111, krejčího, na nádraží Chrášťany – Kněževes na obhlídce. Ranců s aprovisací bylo odejmuto chudákům několik. Za malou chvíli přihrčel kočár, tažený párem koní. Před nádražím zastavil a dva opremovaní lokajové vynášeli veliké, napěchované kufry, bezpochyby s aprovisací. Četník i oba pánové z komité ihned přísně zakročili a žádali lokaje, by okamžitě byly kufry otevřeny. Lokajové krčili rameny, řka, že nemohou posloužit, že klíče mají páni, kteří co nevidět tady budou, pravili, že aprovisace tam je.

Komité i četník se již těšili, jak obrovskou kořist se jim podařilo zabavit. Přihrčel druhý kočár, tažený pěknými vraníky (jako kdyby válka ani nebyla; sedláku byli koně zrekvírovány a zde dva páry krásných koní pouze v kočáře), vystoupil pán, oblečen ve vojenskou uniformu, na límci listy dubové a – kraje- krucihrome – pod pláští červená podšívka; toť generál od rakouské jízdy. Pánové z komité i s četníkem již neslyšeli lokaje, že toť jejich pán. „Zdejchli“ se, byli v prachu, utekli a schovali se na záchod a tam pobyli tak dlouho, dokud vlak neodjel. A lidé vezoucí si tentokráte aprovisaci, si oddechli – „děti budou mít dnes co jíst“. Tento generál byl hrabě Wallis, bratr hraběte z Kolešovic a byl by „udělal komité nohy“, kdyby byli trvali na nevyvezení aprovisace z obce.

A uvádím ještě jeden příklad, jak se rekvírovalo v naší obci poslední měsíce války.
Do hospodářství Jos. Gregora, rolníka, čp. 81, přišla rekvizice náhle v červenci přede žněmi r. 1918. Na sýpkách nic, v moučné truhle nic, aneb poslední kilo mouky. Komise sestávala z jednoho pána od berní správy, byl předsedou, z několika cizích dělníků, kteří zrekvírované věci hned odnášeli, z místního strážníka, který zastupoval obec při výkonu a nejhlavnější osobou, takřka nezbytnou, byl vrchní černický strážmistr Burián z Kněževse (dobrý četník, na oko přísný).

Bylo tedy přede žněmi. Tato komise násilně vnikla na sýpku a v moučné truhle našli posledních 11 kg pšeničné mouky. Mouka byla zabavena a dělníci chystali se jí nabrat k odnesení. Marné byly hospodyně Teresie Gregorové, čp. 81, prosby, že má jen mouku tuto, že má čtyři syny a vnuka na vojně. Komise nereagovala na prosby selky. Ta se rozčílila, chopila špinavé koště a bác, bác, hlava nehlava. Rány lítaly a kam dopadly, tam seděly a byly citlivé. Akta, která držel předseda komise v ruce, válela se v blátě a majitelka usedlosti Teresie Gregorová je zašlapala do bláta. Dělnici se „špulili“ a vrchní četnický strážmistr obrácen zády „řehtal se na celé kolo“. A bylo v naší obci s rekvisicí pokoj.

Že se tato příhoda neobešla bez soudu, jest samozřejmé. Teresie Gregorová byla pohnána před soud v Rakovníce a odsouzena pro maření rekvisice a pro urážku úřední osoby k pokutě 60 korun. Pokuta se ihned nezaplatila, schválně se placení protahovalo a okresní hejtman Vaniš byl tak správným, že vymáhal pokutu 60 korun už v nastalé republice, což mu vyneslo okamžité suspendování. Josef Gregor, čp. 81, poslal vládě československé depeši, kde objasnil jednání hejtmana Vaniše, a ten telegraficky suspendován.

Tak skončila v naší obci rekvisice obilí, mouky, dobytka aj. za vlády cizácké, rakouské. A proto nedovedeš si, milý čtenáři představiti, jaké nadšení, jaká radost panovala 28. října 1918.


Pokračování