Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
29 30 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2

Virtuální prohlídka

Virtuální prohlídka

Virtuální prohlídka obce

 

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Pamětní kniha obce Chrášťany

Díl I. (1923-1939)

Gregor Václav, prvý kronikář, rolník čp. 81

I. válečný rok 1914

Prvá polovice roku byla dosti příznivá. Úroda byla slibná, obilí pěkné – chmel sliboval nadúrodu. Stále se mezi lidem šuškalo o nevyhnutelné válce. Nadešla neděle 26. července, svatoanenská pouť, ráno bylo po celé obci pobouření, na autech přijeli úředníci z okresního hejtmanství a vylepovali po všech rozích plakáty „Mým národům“, na nichž jméno císaře a krále Franze Josefa I. Byly to plakáty mobilizační, nařizovalo se jimi vojínům do 36 roků, by do 24 hodin dostavili se ke svým plukům, a kdo se nedostaví, bude ihned zastřelen. Hezky to začíná. Byla pouť a krásné nadělení.

Co tu bylo pláče, nadávek a proklínání. „On, stařec vetchý, již nad hrobem a takový zločin ještě páchá,“ tak, ba ještě horší řeči se mluvily po celé obci, ba všude. Vojíni, kteří zde dleli na dovolené, na pouti, museli odjeti nejbližším vlakem za asistence četnictva. Jeli všichni vlakem v 1 hodinu odpoledne. Druhý den 27. července 1914 odjelo přes 80 vojínů v půl desáté hodině dopolední přes Rakovník z naší obce. Byli to tátové od rodin, synové od rodičů a milenci od milenek. Co bylo pláče, nářků, loučení. Odehrávaly se zde na nádraží srdcervoucí scény. Tu děti nechtěly pustit tátu, tu rodiče, matka svého syna, někde jedináčka, tam snoubenka se snoubencem se tklivě loučí. Byly to chvíle hrozné, k nevypsání. Člověk z kamene by býti musel, kdyby neplakal. I staří, otrlí mužové plakali. Co tu bylo na nádraží proklínání války, její osnovatele, i samotného císaře. V obci bylo jako po vymření, nikomu, kdo zde zůstal, nechtělo se do práce, ačkoliv byly právě žně. Bylo smutno a každý vzpomínal na svého milého.

Toho dne 26. července 1914 obdrželi někteří občané obsílky, byli jimi vyzývání, by 27. července 1914 určitě dostavili se do Rakovníka na místo, kde je odvod koní a zde hlásil se u komise odvodu koní. Tito lidé odvedené koně odvedli do Prahy do Stodůlek a zde je, koně, předali dle vydaných nařízení. Byli to: Jaroslav Gallerach, rolník, čp. 30; Jaromír Procházka, rolník, čp. 77; Rudolf Plainer aj. Co provedl Plainer po cestě, dočteš se na jiném místě, velice zajímavé, směšné.

Dne 26. července 1914 vypovědělo válku: 1. Rakousko Srbsku, 2. Německo Francii, 3. Rusko Německu, 4. Anglie Německu, 5. Rakousko Rusku, 6. Černá Hora Rakousku, 7. Francie Rakousku, 8. Anglie Rakousku, 9. Turecko Rusku, později 10. Japonsko Německu, 11. Itálie Německu.

Naše obec po žních musela dát 1 vagon pšenice, vagon žita, vagon ovsa. A už se projevují následky války, drahota, drahota veliká. 1 kg mouky 68 hal., malý bochníček chleba 1 korunu. A drahota stoupala. Byly ihned odvody lidí, kteří zůstali doma. Odvody se několikrát opakovaly. Zůstali zde pouze mrzáci; někteří zůstali „s protekcí“. Úplatkářství a keťasení bujelo. Mohl žít jen ten, kdo měl peníze a mohl „mazat“.

Dne 21. ledna 1914 vyhořel Rudolf Polívka, čp. 102, v noci.

II. válečný rok 1915

Následkem neúspěchů na frontách byl náš národ stále víc a více utiskován. Vina svalována na nás Čechy, že my jsme původci války; tak usuzovali vedoucí monarchie. Proto národ náš persekvován, rekvizice stíhala rekvizici, a odvody nařizovány co nejčastěji.

Dne 24. listopadu roku 1915 byla rozpuštěna Česká obec sokolská v Praze. Prager Abendblatt oznamuje 30. listopadu roku 1915: C. k. ministerstvo vnitra nařídilo výnosy ze dne 24. listopadu 1915 č. 25037 a č. 17603 rozpuštění spolků Česká obec sokolská a Svaz slovanského sokolstva, oba se sídlem v Praze. Dále byly zakázány zpěvníky. Úřední list Pražských novin ze dne 2. prosince 1915 uveřejňuje nález c. k. krajského soudu v Kutné Hoře, jímž zakazují se rozšiřovat zpěvníky: Veselý Borec (trojí druh) a Český zpěvník. Závadnými shledány v nich tyto písně: Píseň Slovanů, Svoji k svému, Čtvrtého července, Kupředu – zpátky ni krok, Marseillaisa, Na přední stráži společně, Zdvihni se, zdvihni, starý český lve, Hej rodáci, Čeští rebelanti, Pochod sokola kralupského, Bude vojna, bude, Boleslav, Boleslav je krásné město, Kdybys byl, Jeníčku, Hranice vzplála aj., poněvadž zakládají skutkovou povahu zločinu rušení veřejného pokoje a řádu dle paragrafu 65 a přečin popuzování záští, a to obyvatelů státu k nepřátelství proti sobě dle paragrafu 302.

Následkem ztrát na bojištích byly odvody lidí i koní. Rekvizice stíhala rekvizici. Rusové tlačili rakouské vojsko stále do vnitrozemí monarchie, do Uher a přes Karpaty. Ale přes to přece generální štáb rakouský vydával zprávy vítězné. Někdy se naše vojsko „odpoutalo“ od nepřítele, a to lidem v zázemí způsobilo radost, dobře věděli, že naši utíkají nazpět. Vojáci nesměli domů psát, kde se právě nalézají, bylo to trestné a censura nic podobného nepropustila.

Dne 4. dubna 1915 usneslo se obecní zastupitelstvo se starostou Rudolfem Konopáskem, čp. 28, v čele, by k uctění památky velkého našeho mistra Jana Husa postaven Husův památník. Přípisem ze dne 6. dubna 1915 byl obecním úřadem vyrozuměn Josef Gregor, rolní, čp. 81 (otec kronikáře Václ. Gregora), že byl zvolen do komité k uctění památky mistra Jana Husa. To byl dán podklad k postavení Husova památníku. Josef Gregor zahájil činnost, vyhledal vhodné místo, obstaral ve skále přílepské kámen a zanedlouho památník stál dle programu. Práce zednické na památníku Husově, základy a podstavec dělal dle přání Josefa Gregora dobrý zedník František Bradáč, čp. 50. Památník zbudován k 6. 7. 1915. Nápis na památníku dal Jos. Gregor vytesati následující:

Husově památce
r. 1415-1915

Milujte se, pravdy
každému přejte!
Živ buď, národe
posvěcený v Bohu
neumírej!

Tento památník postaven byl ve vážné, kritické době pro náš národ, na vzdor našim nepřátelům. Náš národ vždy v těžké době utíkal se o pomoc ku svým velikánům. A byla to jakási přesvědčivá odpověď na svůj útisk a hanobení českého národa k jeho utlačovatelům. Lid náš český takovýmto způsobem sobě si hleděl odlehčit.

Na frontách všude tekla krev; lid se utěšoval, snad již brzo přijde vykoupení – však marně. Mladý lid od 18 roků, starci do 50 let, všichni na vojně. Začínal se ozývati hlad. Málo lidu, málo potahů na obdělání polí, zůstali zde starci, ženy a děti, potahy, koně, všecky odvedené, hovězí dobytek se vybíjel na maso pro vojáky. A zase rekvizice stíhala rekvizici, dobytek násilně odebírán. S hrůzou očekáváno další.

Zemřelí v roce 1915: Veronika Brabcová, čp. 80, 71 roků; Anna Růžičková. 37 roků; Marie Růžičková, 74 roků; Jos. Vajdyš, 23 roků; Václav Procházka, 20 roků; Marie Kučerová, čp. 54, 86 roků; Emil Mates, čp. 17, 37 roků, sebevrah oběšením; Marie Reisová, 32 roků; Anna Růžičková, 86 roků. Celkem i s dětmi 19 osob.

III. rok válečný 1916

I v tomto roce nepřicházel toužebně očekávaný mír a malá, žádná naděje, že přijde. Hlad panoval, keťasení bujelo. Nic se nekoupili, přesto, že byly samé „enky“ – cukřenky, chlebenky, tučenky – a Bůh ví, jaké ještě „enky“.  Nejhůře bylo s dětmi, mnohá matka s dětmi proplakala noce, děti neměly chleba, neměly co jíst. Bylo to k zoufání. Rekvizice přišla do obce a vzala všecko, nač od jídla přišla. Obilí, mouku, brambory, dobytek, všecko, nač ničemové přišli, všecko zabavili a odebrali. Byly i případy, že jednomu vzali dobytek, poslední kus, aby jej „miláčkovi“ přidělili.

Panovalo keťasení, vydřidušství, podplácení, udavačství a v mnohých případech viděl dotyčný svou záchranu, stala se z něj bestie v lidské podobě. Vláda dala natisknouti papírových peněz, kterým lid říkal „úplavice“. Těch „úplavic“ měl každý napěchované měšce, ale nic za ně nekoupil.

Národ český toužebně očekával mír. Rusové se valili již do uherské roviny, přes Karpaty. Noviny nesměly však o tom postupu Rusů psáti.

Proto vojáci svým drahým domů psali: „Vy se tážete, kde jsem, to nesmím. Ale mě je to divné, že strýc Stanislav už mě dlouho nepsal. Pozdravujte ho a ať mě píše atd. A doma věděli, že je ve Stanislavově. Nebo psal Adolf Grill, čp. 51, z fronty, že již není na tom místě, a že darmo jít na pole víš. A domě věděli, že je v poli u Tarnopole. Karel Gregor z č. 81 psal domů, když ty zajíci škodí v tom burgáně, aby je plašili neb tam dali strašáka. A doma ale ihned věděli, že Karel je v Burgánově (psáno na polním lístku ze dne 31. 7. 1916. Rovněž psal Karel Gregor, 8. 7. roku 1916 mezi jiným… s tím Kobzou jest to pravda, ten šel přes kopanina a tam potkal Stanislava Černýho atd. A doma ihned porozuměli, že Kobza Jaroslav čp. 129 byl u Stanislavova zajat od Rusů. Ihned byl o tom spraven otec František Kobza, cihlář a domkář teď ve válce cestář, čp. 129 a ten radostí skákal, a že dobře udělal, že se nechal od Rusů zajmout. Jednoho dne došel od Karla Gregora, šikovatele II. odd. strojních pušek, lístek, kde stálo: „Tati, ptáš se, kde jsem? To se nesmí psát! Ale já ptám se Vás: Máte-li ještě ty uherské koně, jestli ještě hrajete karty a zdali máte již zaplacené obecní pachty. Byl to rébus!? Ale otec Josef Gregor luštil, luštil, až vyluštil, uherské Karpaty, pro pána Boha, snad už nejsou v uherských Karpatech? Čte, znovu čte, no ano, už tomu tak. Ani uvěřit nechtěl, vždyť velitelství branné moci včera oznámilo, že naše chrabrá armáda se u Lvova „odpoutala“ od nepřítele a obsadila výhodné pozice. Jos. Gregor tuto ohromující zprávu, pro nás příznivou, dal po obci do oběhu. Lid náš se z této zprávy zaradoval. Byla naděje v brzký konec války. Zde nutno uvést, že zradou v ruském zásobování dostávali Rusové místo beden se střelivem bedny s pískem, anebo dostávali jiné kalibry střeliva.  Nemohuce střílet, zradou vlastních lidí byli na hlavu poraženi a „couvali“ až hluboko do vnitrozemí a víc se již nevzpamatovali. Jaké to bylo zklamání pro náš český lid, který již již viděl Rusy před Vídní, kapitulaci a zlatý tolik vymodlený mír. Jaké zděšení zavládlo v našem lidu českém po těchto zprávách. Zase po naději.

Dne 14. srpna 1916 padl Josef Holý, syn Viléma Holýho, čp. 118. Jedna naše skupina vojáků byla překvapena ruským oddílem; došlo k boji na bodáky a ten Josef Holý náhle překvapen náhlým útokem Rusů, zapomněl na pušku, chopil se polní lopatky a tak se postavil na odpor proti Rusům. Byl jedním z Rusů proboden, před tím jeho velitel velel: „Nieder!“ (lehnout). Kdyby jej byl poslechnul, mohl tady býti dodnes, velitel měl namířenou strojní pušku na Rusy a Jos.  Holý se mu pletl „do rány“. Když pak padl, byv proboden, velitel všecky „pokropil“ a dle výpovědi očitých svědků, nezůstal nikdo z Rusů naživu. Jaký to osud.

V tomto roce odvody jak mužů, tak koní. Panoval všude hlad.

Zemřelí v roce 1916: František Gregor, čp. 114, tesař, 59 r. – Jindřich Holý, čp. 109, 67 roků – Ludvík Gregor, strážník, čp. 79, 53 roků – Marie Herynková, čp. 45, 75 roků – Lenka Vostrá, čp. 7, 62 roky – Anna Chalupová, 54 roků – Anna Galerachová, roz. Procházková, čp. 30, v stáří 25 roků – Anna Vostrá, čp. 7., 79 roků – Frant. Mikšovicová, 44 roku, čp. 90 – Františka Voigtová, čp. 73, 79 r. – Frant. Kobza, čp. 129, 64 roky stár – František Konopásek, čp. 28, stár 77 roků.


Pokračování