Pamětní kniha obce Chrášťany

Díl I. (1923-1939)

Gregor Václav, prvý kronikář, rolník čp. 81
 

Pastroralle (pastýřské zpěvy)

Tuto píseň zpívali v naší obci pastýři, když pásávali dobytek na úhorech. Dříve zemědělci neznali hnojení pozemků, nechávali svoje pozemky „odpočinout“, tj. úhořit, a to tak, že vždy společně všichni zemědělci se umluvili a pozemky nechali úhořit vždy všichni na jedné straně katastru a úhory ty spásávali „pastejři“ (tak se tenkrát jmenovali) s dobytkem, jak hovězím, tak vepřovým. I ovce zde u nás byly, a to celá stáda.

Pastýřům byla dlouhá chvíle na pastvě, a proto „vyráběli“ všelijaké „hudební nástroje“ - píšťaly, loutny (fléty) aj. Na ony nástroje vyluzovali, lépe řečeno pískali pastýři svoje pastoralle, tj. pastýřské zpěvy, jak na pastvě, tak chodíce po koledách od domu k domu. Tyto pastoralle, jak jim tehdy říkali, udržely se až do našich časů zásluhou tety kronikářovy Anastázie Gregorové, kteroužto kronikář u sebe v hospodářství měl po celý ten čas a k smrti jí dochoval; měla výbornou paměť, krásně vyprávěla nám dětem pohádky a krásně zpívala a mnohokrát nám později i mojím dětem Haně, Josefovi, Václavovi zpívala, uspávala písní „pastoralle“. Anastázie Gregorová, zemědělka, narodila se dne 22. 4. 1846 v Chrášťanech, čp. 54, a zemřela dne 8. března 1928 jako stařena do poslední chvíle čilá, dosud četla bez brýlí, v stáří 82 roků.

Tyto „pastoralle“ zpíval její otec, můj děd, Jan Gregor, a praděd náš Jakub Gregor. Od těchto naučila se zpívat Anastázie Gregorová, ta, jak již uvedeno, zpívala nám i mojím dětem denně jako ukolébavku. Já pak „pastoralle“ tady zvěčňuji, jakou jsem já jí sám zpíval, jako „Chráskou koledu“, tak byla všeobecně nazývána. Tyto pastoralle zpíval se svými žáky učitel František Rohla, když chodíval s nimi po koledě od čísla k číslu aneb zpíval je při různých příležitostech. Bylo to kolem roku 1800. Aby se koleda mohla zpívat i v čase budoucím, opatřil jsem jí notami, jelikož jsem hudebník.

Chráská koleda – pastoralle

„Chráská“, tak říkalo se naší obci od pradávna a někde se říká dodnes.

Koleda "Outlá pacholátka"

Outlá pacholátka, vzhůru vstávejte!
Vy, malá děvčátka, k jeslám chvátejte!
Narodil se nám Spasitel,
všeho světa Vykupitel,
Jeho libým zpěvem na svět vítejte!

Honzo, vem housličky, hajdy Jeníčku!
Antoušku, máš dudy, Vávro floutničku!
Jakub bude bubnovati, Polda s Karlem troubiti,
obveselme v jeslích chudou matičku.

   3.

Lukši, pospěš s harfou, Šimku, kobzu vem!
Václav má citeru, Matěj s basou ven!
František cimbálek nese, až se pod ním celý třese,
půjdem do Betléma, bude brzy den.

A ty zrzavý Řehoři, ty nám noty nes!
Nechceš-li nám je nést, nechoď k nám podnes!
Ty máš trucovitou hlavu, vlasy a zrzavou bradu.
Ty jsi choulostivý, je veliká zima,
Tobě je nejlepší, kde je peřina.
Když jsi se nezaobalil do ní,
byl bys nám zmrz´ brzo vloni,
každý tebe haní, i ta Mařena.

Půjdem do Betléma hrát Ježíšku,
malému muziku dělat;
až mu zahrajeme,
pak na koledu půjdeme.
Kde nám nic nedají, nebudeme brát.
Neb jsou lidé skoupí, všude broukají,
Kuchařky před pány nic nám nedají.
Co jsme toho dnes schodili,
Strun na houslích polámali,
Ještě jsme trojníku nikde nebrali.

Matěj s basou upad, krk jí urazil.
Frantíka s cimbálem na zem porazil,
Tu jsou se do sebe dali, za vlasy se spolu vzali,
cimbálek i basu, vše to zlámali.
Přiskočil k nám Jeník, s kajdama je pral:
„Budete se kluci práti a tu povyku dělati“,
rozbil si své kajdy, potom naříkal:
„Já nešťastný, kajdušky jsem dodělal,
Když jsem na své kajdy zvučně kajdoval.
Mudli, mudli, mudli,
můj kamarád fidli, fidli
na svoje housličky vesele hrával.“

Sešla se děvčátka, pohromadě šla,
kajduše v zármutku velikém našla,
tu jsou se jím vysmívala,
Až smíchy na zem padala.
„Proč jste své housle, kajdy zlámali?“

„Teď na koledu musíme jít,
chceme-li housle a kajdy mít,
kdo nám dá trojník, grešličku,
zazpíváme mu písničku,
že se bude celý rok dobře mít.“

„Ukážeme mu město Betlém – jesličky,
kde leží na seně dítě maličký,
Jezulátko roztomilé, krásné a sličně spanilé
dobrý pastýř stáda, my jsme ovečky.“

Dobrý pastýři, ty nás k sobě vem,
do svého ovčince všecky nás sežeň,
abychom tebe chválili,
tvoje jméno velebili,
na věky amen!

Trantálie

V naší obci odpradávna se říkalo: „Jdi do Trantálie!“ Co jest to, divný název? Kupříkladu: Děti hodně zlobily, neb křičely, matka je mírnila: Jděte s vaším křikem do Trantálie! Aneb když se někdo zmínil, že půjde tam a tam, dostal častokrát za odpověď: Mně je to jedno, kam jdeš, pro mě jdi si třeba do Trantálie atd. A víte, kde je ta všeobecně zvaná Trantálie? Tam, kde naše řeka Vltava vlévá se do řeky Labe, a při rozvodnění jich, vody se z nízkých břehů vylily a nadělaly zde obrovských, nedozírných škod. Byly zatopeny vodou širé kraje, naplaven nános a podobně voda zle řádila. Pro nedostatek pracovních sil a za roboty museli, lépe – byli odehnáni, naši předkové ze zdejšího kraje i z naší obce tam pracovati na regulaci obou řek Vltavy i Labe. Museli pracovat úplně zdarma pod knutou drábovou. Mnohdy těžce museli pracovat. A pro toto zacházení špatné s lidmi pracujícími dali tomu místu název Trantálie. Mnozí starší občané si pamatují dobře, že často byli vyzváni, ovšem žertem: Jdi do Trantálie. Zásluhou rodu Gregorových udrželo se vypravování o Trantálii, a zde zvěčňuji na památku od nás tam pracujících robotníků, kteří jednou za 14 dnů se navraceli domů pro jídlo a prádlo, aby v neděli na noc zase se vrátili do údolí Trantálie. Chodili pěšky, oni prý říkali pěšourem. Ubozí naši předkové.


Pokračování - připravujeme