Pohřeb nešťastného a jeho padlých kamarádů byl dne 17. září ve Falknově ve 12 hodin 45 minut ve smutečně vyzdobené tělocvičně české školy.
Na obrovském katafalku zahaleném státní vlajkou, mezi věnci, jež každému z mrtvých četníků poslalo Ministerstvo národní obrany, Ministerstvo vnitra, Sokol a Národní jednota ve Falknově, spočívají rakve mrtvých zastánců živého práva.
Zde leží:
Dále padl Jan Klenner, policejní strážník, železničáři v Chebu Emanuel Bláha a Václav Tejček, ženatý; další zastřelení mezi Žatcem a Chomutovem: Ladislav Krejčí, elektromechanik a v Krásném Březnu byl zastřelen ordnéry Rudolf Vácha, zámečník…
Před katafalkem shromažďují se oficiální účastníci pohřbu. Vedle zástupce armády, brigádního velitele, generála Fišery, provázeného plukovníkem generální štábu Rakovčíkem, je zde zástupce ministra vnitra, sekční šéf Dr. Jílek, v zastoupení zemského presidenta karlovarský okresní hejtman, vládní rada Hozák, za bezpečnostní úřady státní policie šéf karlovarského policejního ředitelství, vládní rada Herr.
Četnický sbor je zastoupen nejvyšším představitelem, generálním ředitelem, velitelem četnictva Šustrem, kterého provází podplukovník Tocháček.
Po obřadech celebrovaných mladičkým českým knězem předstupuje generální velitel četnictva Šustr, aby promluvil nad svými padlými muži: „Jménem ministerstva vnitra děkuji těmto našim kamarádům ve službě padlým. Letošního roku jsem byl na mnohých hraničářských stanicích, byl jsem i na Falknovsku. Mnoho četníků si mi stěžovalo na těžkou svoji službu. Těšil jsem je, nabádal jsem je k trpělivosti a zvláště jsem jim kladl na srdce, aby byli taktní vůči ženám a nedospělým. Vyhovovali mi, byli si vědomi, že je osud vojáka, že bojuje jedině s muži. Rozuměli a poslechli. Výsledek tohoto jejich sebezapření a jejich trpělivosti vidíte dnes zde před sebou. Byli mezi nimi otcové rodin, dnes zničených, protože žádná moc na světě nemůže vrátit rodině otce a živitele. Drazí kamarádi, děkuji vám, že jste ke cti a slávě naší vlasti, našeho sboru a našeho státu svou krví zpečetili služební přísahu a svůj život vlasti v pravdě posvětili.“ Generál pláče. „Na vašem pomníku budou museti jednou stát klasická historická slova: Poutníče, zvěstuj občanům, že my tuto mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám! Loučím se s vámi a děkuji vám!“
Za hlubokého dojetí ujímá se slova zástupce okresního hejtmana, vládní rada Dr. Andras: „Mám dnes nejsmutnější povinnost, kterou mi kdy můj úřad uložil. Tito padlí konali svou povinnost za nejtěžších okolností, chránili občany, stát, republiku a přinesli za ní i nejvyšší oběť. Děkuji vám,“ končí svůj smuteční projev, „za kamarádství, které jste zde v této těžké službě povždy nám všem prokazovali.“
Zástupce velitele posádky major Kadlec slibuje padlým, že československá armáda, jíž byli příslušníky, nezapomene jejich obětí.
Jménem Sokola loučí se se zesnulými starosta, inspektor ČSD Michal: „Nestavěli jsme po 28. říjnu 1918 ani vězení, ani pevností. Stavěli jsme školy a stavěli jsme školy pro každý národ v republice zastoupený. Chtěli jsme se všemi národy závodit v kultuře, našimi pevnostmi při tom byly školy.“ Obrácen k mrtvým pokračuje: „Vy jste chránili zákon, svobodu, volnost, svobodu všech národností v naší vlasti. Rozvášněný dav si neuvědomil hrůzu svého konání. Odpovědnost padá na hlavy vůdců a svůdců. My ve svých školách vedeme mládež k tomu, aby milovala svůj národ a měla v úctě národ každý jiný.“
Před katafalk předstupuje předseda sociálně-demokratické organizace Koblisch (Němec), uklání se hluboce mrtvým a praví německy: „S hlubokým účastenstvím a zdrceni stojíme před rakvemi těchto mrtvých. Stojíme zde naplněni i díkem za hrdinství, které prokázali. Jsme si dobře vědomi, že chránili i náš život a naše práva a litujeme hluboce, že to byli Němci, kteří jim vzali život. Byli to zaslepení lidé, kteří si snad ani nebyli vědomi šíleného zločinu, který páchají, ale ti, kteří jsou vinni tímto děsem, i oni najdou svého soudce. Prosíme český národ, aby nesplácel toto zlo zlem vůči všem Němcům. Ne všichni Němci chtěli a chtějí, aby se dělo toto. V těchto těžkých hodinách demokratické obyvatelstvo německé ukázalo, že i ono věrně a neochvějně stojí na půdě republiky. Těmto mrtvým přejeme, aby našli mír, po kterém lidstvo tak touží. Přísaháme: Jako oni, i my jsem ochotni za republiku položit život.“
Za zvuků chorálu vynášejí vojáci rakve do karavany pohřebních aut. Špalír četnictva a rota pěchoty v polní výstroji a výzbroji vzdává čest svým mrtvým kamarádům.
Před budovou, kde se konala smuteční slavnost, se shromáždilo ve špalíru české obyvatelstvo – železničáři, zřízenci poštovní a delegace německých sociálně demokratických tělocvičných svazů.
Nato každé auto s mrtvým rozjelo se do jeho rodné obce. Pro našeho hrdinu Josefa Falbra, strážmistra, byl si otec jeho Václav Falber, domkář čp. 139, který si najal pohřební auto z Rakovníka p. Novotnýho, pohřební ústav.
Zde u nás v obci mrtvý hrdina byl očekáván téměř celou obcí. Přijeli kvečeru týž den 17. září 1938. V obci zavládl všeobecný smutek, s rodinou Falberovou se cítilo všeobecně. Nezůstalo snad jedno oko suché, každý zaplakal.
A tak připravoval se pohřeb našeho hrdiny Josefa Falbra na druhý den.