Chrášťany - Zjednodušená verze stránek
Nastavení velikosti písma
+

Pamětní kniha obce Chrášťany

Díl I. (1923-1939)

Gregor Václav, prvý kronikář, rolník čp. 81
 

Domobrana – salakvarda roku 1848-49

Jan Gregor, domkář a krejčí čp. 54 a Josef Voigt, sedlák čp. 73, oba z Chrášťan, často vypravovali, tedy zde uvádím dle ústního podání: Roku 1848 a 1849 byly bouřlivé časy. Lidu bylo namluveno, že přijdou tlupy do obcí a že budou drancovat, plenit, dobytek krást, mordovat. Že musí být každá obec vojensky připravena, vycvičena pro případ vniknutí tlup do obcí, by občané se mohli bránit. I v naší obci byla utvořena pro ten případ domobrana, tenkrát zvaná salakvarda.

Tato salakvarda zvolila si za svého velitele bývalého vojáka z dob napoleonských Josefa Růžičku, bývalého „kaprála“ z vojsk rakouských. Tento zkušený, starý kaprál vodíval salakvardu na panské pole „K Lipce“ zvané, tam je cvičil napřed v pochodovém cvičení a pak i cvičení ve zbrani. Mělť každý člen salakvardy dřevěný „kvér“ (pušku). Až prý se vycvičí, dostanou „kvéry“ opravdové. Ale od koho je „vyfasujou“, nikdo nevěděl.

Do salakvardy se přihlásili všichni – mladí, staří, svobodní i ženatí. Josef Růžička, velitel, vzal každého, říkával: „Čím nás bude víc, tím líp – budou mít z nás strach a utečou.“ Mezi cvičenci byli také domkáři Prokop Gregor, čp. 79 a Jan Rýgl, čp. 44. Tento byl ženat, otec několika dětí – v obci vážen.

Jednoho dne při cvičení velitel hnal je do vrchu, zavelel „Laufšrit!“ (Do běhu!). Prokop Gregor běžel, již nemohl do vršku, padl na zem… Ihned bylo veleno: „Halt!“ (Stát!). Velitel přiběhl k němu, mysle snad, že se Prokopovi něco stalo, ptá se: „Prokope, co je tě? Co se tě stalo?“ A Prokop směje se na celé kolo. „Já už to nemohu vydržet, už nemohu dál, a ani dýchat nemohu, jej, já to nevydržím.“ A smál se ještě víc, až se „zakuckal“.

Na to vedle stojící kamarád jeho Jan Rýgl: „Poslouchej, Prokope, ty si z toho děláš jen blázny. Jestli nechceš jinak cvičit, zůstaň raději doma. Tohle nejsou žádné „špásy“, doba je tak vážná a ty tohle provádíš, kazíš všem, by se mohli, jak náleží vycvičit.“ A Rýgl hrozivě dodal: „Buď budeš poslouchat a cvičit, anebo zůstaneš doma, rozumíš!“ Pan „komandant“ kaprál (desátník) Růžička také Prokopovi domlouval, že je vážná doba, že musíme býti připraveni na nejhorší.

Po té domluvě se pokračovalo. Pan velitel šavli (také dřevěnou) vytasil a zavelel: „Habt acht! Battalion marsch!“ (Pozor, batalion pochod). Prokop mysle, že nastává zase do běhu, dal se hned do běhu, co mu nohy stačily, a v duchu si myslel: „… počkejte, teď nestačíte vy mě!“ Velitel zavelí: „Halt!“ Jde k Prokopovi. Ten myslel, že bude pochválen, ale přepočítal se. Velitel zhurta na něj: „Prokope, ty nám to děláš naschvál, nejprve jsi nemohl, a teď jsi daleko napřed.“ Prokop na to: „Já myslel, že budeme zase utíkat a tak jsem si pomyslil, teď to vynahradím a dal jsem se do běhu – do šíleného běhu, aby mě nikdo nedohonil.“ Všecko propuklo v smích. Jen vážný Jan Rýgl pravil káravým hlasem: „Ty Prokope, nejlépe uděláš, když zůstaneš doma, beztak si z toho děláš blázny. A ten den bylo cvičení ukončeno, bylo „abgeblasen“ (odtroubeno) a pan velitel zavelel: „Habt acht!“ – „Battalion marsch!“ a vedl svůj oddíl, který mašíroval s veselou myslí k domovu, by druhý den se pokračovalo…

Toto je pravdivá událost. Jmenovaní občané rádi po létech sobě na tuto příhodu vzpomínali a mladším sousedům rádi vyprávěli – dobírajíce sobě jeden druhého. Na koho se cvičili – prý nevěděl nikdo – snad agenti štvali do povstání proti vládě. Tak usuzovali tito dva lidé po létech, s odstupem času, při vypravování mladší generaci. Josef Růžička bydlel v malém domku ze dřeva čp. 36, pak Vostatek.


Pokračování