Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
31 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3

Virtuální prohlídka

Virtuální prohlídka

Virtuální prohlídka obce

 

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Pamětní kniha obce Chrášťany

Díl I. (1923-1939)

Gregor Václav, prvý kronikář, rolník čp. 81

Ovocnářství

V naší obci se odedávna pěstovalo ovocnářství, byl tu velký zájem o stromy a zahrady. Láska o stromy v naší obci byla veliká; naši předkové přímo se ve vysazování stromů předháněli – soutěžili. Roku 1841 bylo v Chrášťanech u Rakovníka sazeno celkem 1538 stromů. To je ze všech obcí na Rakovnicku nejvíce, ale nejen tu, v Chrášťanech bylo sazeno nejvíce stromů ze všech obcí Království Českého. Tak napsal německý časopis „Prager Zeitung“ ze dne 22. února 1842 v čísle 30.

Tento stav zahrad se udržel až do roku 1871, kdy všecky stromy pomrzly. A od tohoto roku klesl stav na minimum – více se stromům u nás tak nedaří. Snad klimatické poměry se hodně zhoršily a až na horách u Jesenic lesy vyrostou, utvoří takzvané větrolamy, ovocným stromům se bude zase dařit.

Sušárny na švestky

1. Řenč, rolník, čp. 38, postavil sušárnu na ovoce kolem roku 1820 na parcele č. 34 (na Ouvůzkách). Byla zrušena roku 1871 po katastrofě, kdy všecky stromy zmrzly.

2. Jakub Hauner, rolník, čp. 35, postavil sušárnu na parcele 32 (Za humny) v roce 1865. Byla zrušena, ale pouze vnitřek, také v roce 1871. Budova dosud stojí, později sloužila za sušárnu na chmel a pak předělána na lidské obydlí; bydleli zde dělníci pracující u svého zaměstnavatele Haunera Ant., pak vdovy Haunerové Valenty a jejich dědiců. Budova ta obdržela číslo 110 a všeobecně „sušárna“ zvaná.

3. Adolf Hauner, rolník, čp. 22-23, postavil u „sv. Rosárie“ na parcele číslo 448 v roce 1863 sušárnu na ovoce, která na tehdejší dobu byla již „moderní“. Ovoce se nespálilo při sebe větším topení. Zrušena také v katastrofálním roce 1871.

Z těchto zápisů vidno, jakou národohospodářskou škodu nadělal katastrofální rok svými krutými mrazy roku 1871. A já, pisatel této knihy, připomínám, že tohoto vymrznutí stromů byli také vinni sami pěstitelé. Totiž: Napadne-li spousta sněhu a půda není zamrzlá, půda se paří, kořeny ze zimního spánku se probouzejí, míza probíhá kmenem do koruny, rozběhne se do větví, větviček a do odnoží, do rána uhodí třeskutý mráz a zkáza stromů dokončena.

Proto, napadne-li na půdu ještě neumrzlou větší vrstva sněhu, okamžitě od stromů sníh odstranit do kruhu, tak asi jako je koruna stromu široká a půdu ušlapat, by spíše zamrzla. Toto kdyby byli majitelé v roce 1871 učinili, byli by všichni své stromy i celé zahrady zachránili.
Něco podobného se stalo v pozdějších létech, zejména roku 1929, 1932, 1940. Kteří majitelé stromů odházeli sníh, zachránili svoje stromy, kteří z nedbalosti tak neučinili, přišli o stromy vymrznutím.

Zrušené cesty

1. Od nepaměti byla cesta z Korten, kde stojí dnes usedlost Václava Haunera, čp. 86 „u Janskejch“. Tam byla kdysi zahrada, a tudy probíhala ona cesta, dále proběhla návsí, odtud přes usedlost čp. 93 Aloise Konopáska (která ale tu ještě nebyla, byla to zahrada k číslu 32) a pak vedla ku hřbitovu. Z oné cesty, která byla 3 m až 4 m široká, zbyla pouze úzká pěšina. Že tato cesta byla veřejná, dokazuje, že když v roce 1898 tady měli vojáci cvičení, pochodovali usedlostí č. 86, přes náves, usedlostí čp. 93 – odtud pěšinou ku hřbitovu a k Olešné. V usedlostech jmenovaných čp. 86 a 93 museli vojákům otevříti vrata, tak nařizoval velitel vojínů, držel v ruce mapu a podle té pochodovali. Ba i jízda – dragouni – tudy jezdili. Pověst vypravuje, že tato cesta byla zvána „svojetínská“; chodilo se po ní ze Svojetína do Rakovníka. A že tu cesta určitě byla, vidno, že za usedlostí Václava Haunera, čp. 86, jest ještě dodnes kus této staré cesty až ku trati buštěhradské dráhy.

2. Vedle čp. 19 (Adolf Růžička) a čp. 86 (Václ. Hauner) protéká voda – vodoteč – dříve tudy byla pěšina do Korten veřejná. Zrušena neznámo v kterém roce, ale zrušil jí Gustav Procházka, hostinský čp. 11, který usedlost čp. 19 koupil pro svého syna Jana Procházku a ohradil.

3. Do požáru obce naší dne 9. dubna r. 1844, který vypukl u Jos. Haunera, čp. 22-23, byla cesta mezi čísly 28 (Rudolf Konopásek) a čp. 151 (František Štuksa) kolem „Benešojc fleku“. Dále probíhala místy, kde stojí dnešní stodoly od čp. 28 – až po číslo 72 (Jos. Frolík). Odtud vedla humny přes pozemky Jos. Novotnýho 38., přes nynější dvůr (tenkrát rovněž humna) Václ. Gregor, čp. 81, dále přes zahrady Jos. Linharta, Lud. Pokornýho mezi obytné stavení čp. 40 (Frant. Pichrt) a čp. 103 (Václ. Vecka), zde přeběhla silnici na místě, kde stojí usedlost čp. 3 (Josef Ibl, kovář) – dál „šla“ humny kolem čísla 9. (Miroslav Kučera), čp. 76, 77, 82, 97 a 107. A seběhla do úvozu ludeneckého na „pražskou cestu“ u parcely číslo 324. Této cestě se říkalo „cesta letní“ a po té se nejraději jezdívalo. A proč? Protože ludenecký „ouvoz“ byl nesjízdný, samé bláto, ulicí „na strašítkách“ neradno jezdit, pro bláto, mokro, místy kameny. U hořejší kaple přes cestu vymletý brod (voda stále tekla přes silnici); u čísla 12 (Matějčka) hluboký, široký brod, proti soše sv. Isidora (před čp. 32, Pánek Boh.) brod, a z dolejšího rybníka vedl velký brod – jako potok – přes silnici směr na čp. 28. Zde byl špatný přejezd při malém dešti nelze tudy jezdit, natož po velikém lijavci nebylo možno ani pěšky, ani potahem. A proto jezdilo se po cestě „letní“. Po požáru postavili všichni stodoly do jedné fronty, každý samozřejmě si chtěl zvětšit dvůr, bylo usneseno, že cestu „letní“ zastaví, tj. postavili všichni svoje stavby na cestu onu a rázem byla zrušena.


Pokračování