Díl I - část 11

Pamětní kniha obce Chrášťany

Díl I. (1923-1939)

Gregor Václav, prvý kronikář, rolník čp. 81
 

Budova na štichholec

Poslední budova na štichholec, čp. 11 vyhořela v naší obci r. 1833. Byla stavěna ze silných klád – mezi ně vloženy slabší dřeva a toto se vymazalo červenicí.

Rozdělení dílců

Rozdělení dílců stalo se za starosty – dříve rychtáře – Martina Donáta r. 1861. Hospodáři se mezi sebou usnesli a pozemky až dosud ležící ladem a sloužící za pastvinu, na které obecní slouha pásával všechen dobytek – hovězí – vepřový – na kopaninách – dnes „Dílce“ zvané, rozděliti mezi sebe.

Kdo byl zámožnější, neb u rychtáře měl dobré „oko“, dostal „štráf“ širší a lepší. Zaplatit musel každý jistý příspěvek na zbudování a opravu hořejší kaple, a to dle možnosti a kdo jak byl finančně dobrý – 1 zlatý, 2 zlatý, ba i 4 zlatý.

Pozemky ty byly obecním majetkem a nebylo mnoho zájmu o rozdělení – vždyť se všecko nerozdělilo a část zůstala dodnes majetkem obce. Později pak ti samí hospodáři usuzovali, a pak i pozdější generace, že by bývalo bylo lépe ladu celou zalesnit ve prospěch celku – pro dobro a lepší příjmy naší obce. Ale pozdě „bycha“ honit, pozdě se přišlo na dobrý nápad.

Trhání zubů

Starý Polívka, všeobecně Antoušek zvaný, bydlel v čísle 9., a jak stojí psáno: „Tíhl vší silou své duše k vědě zubařské. Měl velkou zubní praxi.“ Stojí psáno o něm a mnozí to ještě pamatují.

Starý Antoušek, chlap jako hora, ruce samý sval, posadil „svoji oběť“ na zem, hlavu její sevřel do svých kolen. Která oběť by snad byla špatně držela, přibral si na pomoc svého syna Pavla. Pavel jako hromotluk vzal pacientovu hlavu mezi svá kolena, takže měl hlavu jako ve svěráku a procedura začínala. Starý Antoušek vložil – lépe řečeno vecpal jakýsi instrument obalený hadry – pelikán zvaný – oběti do úst a jsa velmi nábožným, velkým hlasem zvolal: „Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha Svatého“ a rázem trhl…

Bylo málo zubů v naší obci i v dalekém okolí (přicházeli sem k němu dát si vytrhnout zub i lidé z okolí), které se opovážily vzdorovat takovémuto trhnutí chlupaté, špinavé ruky starého Antouška. Když snad se „to“ někdy nepovedlo a zub na jedno trhnutí nepovolil, opakovala se procedura po druhé. Mnohdy se začlo s trháním zubů ve světnici a v mnoha případech končívalo na dvoře, ba někdy končívala procedura mezi vraty. Ona jim – oběma - oběť chtěla utéct, Pavel jí mezi vraty doběhl, porazil a chtě nechtě zub musel za každou cenu ven. Podařilo-li se oběti uprchnout, starý Antoušek se rozchechtal a křičel za ní: „No, však ty přijdeš a brzo přijdeš.“ Že takového trhání zubů nebylo mnoho příjemné, netřeba se více o tom rozepisovati.

Toto trhání zubů je skutečná, pravdivá událost. Mnozí staří s humorem na Antouška Polívku, kováře a trhače zubů z čp. 9, vzpomínají. A máma leckterás, aby ukonejšila svou ratolest od breku, pohrozila: „Mlč, nebo půjdeš Antouškovi.“ A rázem bylo ticho. Toto rčení se zachovalo ještě do nedávna v naší obci. Melť zubař respekt mezi drobotinou, ba někdy i mezi dospělými.

Pokračování